Článek
Obrázek č. 1
Když jsem byl malej kluk, snil jsem o tom, jaký to je bejt dospělej. A teď, když jsem už starej, tak bych si přál bejt tím malým klukem, co sní o tom, jak bejt velkej.
Když se něco splní, často zjistím, že lepší bylo o tom snít.
No jo, svět už je tak zaonačenej, že nic není takový, jak bych si přál. Lidi jsou různý, maj skrytý místa v duši a neradi tam pouštěj realitu. Vono se to má s tím lidským životem tak, sotva kdo z nás se dožije i tý třetí třetiny.
První třetinu života jsem byl mladej, krásnej, druhou třetinu stárnu a tu poslední budu starej. Někdo by řek, že nepotřebnej. Holt tak to pánbu zařídil a ty ani já s tím už nic nenaděláme. Leda si pořídit na tu posmrtnou cestu pěknou rakev. Vono je možná lepší bejt to takhle, jak to je, vše přijmout, než celej život strávit jen samým láteřením a furt bejt s něčím nespokojenej. Nakonec není celej život vo příjmu potravy, trávení a… však si rozumíme.
Teď, když mi skončila druhá třetina a přecházím do tý třetí, si najednou uvědomuju, že život je měna, kterou mnoho lidí utrácí bezhlavě, jako kdyby měli peněz jako nějakej ropnej magnát. No jo, ale ne všichni můžou bejt bohatý. Kdo by pak na ty bohatý pracoval, aby mohli bejt spokojený. Jo, bejt chudej je takový boží privilegium.
No, ale někdy se občas přihodí, že někdo v první třetině dostane od života faul.
Pak je raněnej a nemůže naskočit na led. A tak mladej, krásnej a silnej musí trávit nejhezčí roky na marodce. Anebo ti mladí, co celou první třetinu proseděj v knihách a v teorii vo tom, jak v životě žít. Když pak vylezou ven, koukaj na svět jak tele na nový vrata, ale v hlavě maj celý knihovny.
Vono se to má ovšem dnes tak, že teď už je učení, psaní, ba i mluvení rozděleno velikou událostí, a to po veřejným spuštění robotů, co za lidi už myslej, píšou a mluví. Já teď žiju v čase po spuštění robotů a to je docela potíž, protože spousta lidí, co jsou teprve v první třetině, díky robotům teď tvoří, jednaj a chovaj se, jako kdyby už byli ve třetí třetině.
Jakpak k tomu přijdu já, co jsem odehrál už dvě třetiny a mám toho hodně za sebou.
Život je tak složitej, že člověk musí bejt tupej a necitelnej, aby moh všechno zvládnout. Ale po těch robotech najednou může bejt člověk blbej, línej, spokojenej a všehoznalej. Voni ti roboti jsou nakonec pro ty mladý požehnáním. Můžou si vesele blbnout a bejt blbější a blbější, až budou tak pitomý, že ani nebudou vědět, proč tu vlastně jsou. A nakonec jim budou ty třetiny k ničemu, protože roboti smysl přirozenýho výběru vymažou.
Ale furt tu budou lidi, který bejt pitomý chtít nebudou. Budou přemejšlet, jak zase žít s robotama v míru. Vono ty všelijaké umělé inteligence zas nejsou tak špatný. Jenom na psaní a malování se postupně přestanou tak masově využívat. Přece jen zas lidi bude bavit psát text, jak jim huba narostla, než to nechat robotovi, kterej žádnou hubu nemá, a pokud jo, tak umělou.
No jo, když jsem byl malej kluk, žádný vymoženosti moderních technologií nebyly a já si mohl snít svým vlastním jazykem podle nálady. Dneska to maj děcka těžší, ale holt to je daň pokroku. Jsem dospělej, naskakuju do třetí třetiny a jsem si jistej, že žádnej robot mi tu radost nevynahradí, když dám gól z vlastní hokejky.
Suscitator
V Šumperku 2026
