Článek
Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero pivovary žil jeden obyčejný kluk, říkejme mu český Honza. Nebyl to žádný šlechtic ani král, ale pracant z vesnice, co rád jedl, povídal si, škádlil děvčata, a hlavně si užíval života. Kde se vzal, tu se vzal, dostal se jednou český Honza do Německa – prý tam hledali šikovné pracovité lidi na práci na farmě. A protože měl k práci na poli od mala blízko, s chutí se dal do práce.
Jednoho dne, na farmě pracoval už třetí měsíc, když si ráno přivstal, aby v prasečím chlívku uklidil a nahnal čuníky na pastvu, řekl si, že po práci by si ale přeci jen zasloužil trochu zábavy. Šel za vedoucím farmy, hodným laskavým chlapíkem s vousy jak císař František Josef a požádal ho pěknými slovy:
„Sehr geehrter Herr Landwirt, ich würde gerne einen Spaziergang in die Stadt machen. Sie wissen ja, ich arbeite hier schon eine ganze Weile. Was meinen Sie?“[1]
Pan farmář, zrovna odpočíval na velké verandě a bafal z dýmky. Přimhouřil modré oči zarostlé silným obočím, zvesela dupnul zahnojenou holínkou o dřevěnou podlahu a řekl:
„Aber natürlich kannst du spazieren gehen, tschechischer Honza, und genieß den Spaziergang!“[2]
Honza s nelíčenou radostí řekl: „Aber seien Sie sich sicher, Herr Landwirt, dass ich den Spaziergang genießen werde. Vielen Dank, und morgen früh mache ich mich wieder an die Arbeit.“[3]
Poklonil se svému šéfovi, ten mocně zabafal z dýmky a pokynul rukou, že může jít. Český Honza si narazil na hlavu rádiovku. A s batohem plným řízků a plechovek českého piva vyrazil objevovat okolí farmy. Došel až do velkého města, kde zářila jedna budova víc než všechny ostatní – byla to mešita. Nikdy nic takového neviděl, a tak si řekl: „Co pak to tam postavili za parádu? Já se tam musím mrknout!“
S bohorovným klidem, který mohl mít jen český Honza, otevřel těžké dřevěné dveře a vklouzl dovnitř. Koberce měkké jako mech. Krásně vyzdobenou místností se rozléhal čvachtavý zvuk Honzových holínek špinavých od prasečího hnoje: „žbluňk, čvacht, žbluňk, čvacht!“ Několik lidí s vyšívanými čepičkami na hlavě a se snědými tvářemi s dlouhými plnovousy se otočili a nevěřícně zírali vykulenýma očima na toho nečekaného návštěvníka.
„Dobrý den, vám všem přeji! Jmenuji se Honza. Pracuji tady nedaleko na farmě a jsem z Česka.“ zahlaholil Honza, sundal si rádiovku, posadil se doprostřed na zem a vytáhl z batohu svůj poklad – obří řízek pečlivě zabalený v alobalu. Poté sáhl znovu do batohu a vytáhl plechovku piva. Elegantním pohybem odklopil zátku a nahlas vykřikl: „Na zdraví přátelé!“ a pořádně si loknul.
Lidé kolem zůstali stát jako sochy. Někteří zaraženě couvli, jiní si šuškali. Jeden muž s nejdelším bílým pěkně upraveným plnovousem k Honzovi přistoupil. „Příteli,“ řekl vlídně, „tohle je ale svaté místo, kde lidé přicházejí rozjímat. To, co děláš, je… no, jak to říct, poněkud neobvyklé. Nemůžeš sem jen tak přijít a dávat si tu… ehm.“
Honza se na něj udiveně podíval, ukousl kus řízku a odpověděl: „Ale to je divné, pane. Kde máte kříž a kde máte oltář. Já tu vidím jen pěkný dům, který mi připomíná luxusní hotel v našem městě. Můj bývalý šéf tam často chodí s milenkami a taky se tam sedí pěkně na zemi a …“
„Ale ne, tohle není hotel, milý Honzo. Tohle je mešita. Posvátné místo, kde se my muslimové modlíme a učíme.“
„Mešita říkáte? O tom jsem četl v pohádkách Tisíce a jedné noci. Ale nechápu, proč by měla být mešita tady v Německu? Copak nemá být mešita v Orientu? To je ale divné. Nerozumím.“
„No, časy se mění. Mešity už jsou i tady v Německu. My, muslimové tady rozjímáme.“
„Ale já taky rozjímám, pane. Jen jinak. Rozjímám nad řízkem, rozjímám nad pivem, rozjímám nad životem. Pojďme rozjímat společně!“
Starý muž se chvíli na nezvaného hosta díval tu laskavě a tu pobaveně, hladil si dlouhý plnovous a pak se zasmál. „Dobrá tedy,“ řekl. Posadil se vedle něj a český Honza mu hned nabídl kus řízku. Muž ochutnal a oči mu zazářily. „To je vynikající! Co to je?“ zeptal se.
„To je pravý český řízek, neošizený, důkladně na sádle vypečený,“ odpověděl Honza pyšně. „A dejte si k němu pivo – zlatý poklad české země.“
Mezitím se k nim připojili i další lidé, zvědaví, co se to děje. Honza všechny ochotně hostil, a než se nadál, celé osazenstvo mešity sedělo kolem něj, jedli řízky a popíjeli pivo. Atmosféra byla veselá, lidé se smáli a povídali si. Honza jim vyprávěl o své vesnici, o českých tradicích a o tom, jak je důležité si užívat život, dokud je člověk při síle, zdravý a ještě může.
Když přišel čas rozloučení, starý muž poděkoval a řekl: „Příteli, otevřel jsi nám doširoka oči. Poznali jsme nové a vynikající jídlo. Ukázal jsi nám, že i právě taková chutná dobrota jako český řízek a český zlatavý mok lidi spojuje. A za to ti upřímně a moc děkujeme. Rádi tě tady zas uvidíme, český Honzo. Jsi tu kdykoli vítán.“
Honza se vrátil na farmu, kde pokračoval v práci a jednou za týden, s řízky a pivem spojoval lidi z různých koutů světa v mešitě. A jestli nezemřel, dodnes v těch svých holínkách šmajdá po světě a rozdává radost všude, kam přijde. Někdy stačí být sám sebou, klidně i v holínkách od prasečího hnoje, a svět se stane zas o trochu lepším místem k životu.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Poznámky pod čarou
[1]Vážený pane farmáři, rád bych si udělal vycházku do města. Víte, už tu pracuji nějakou dobu. Co myslíte?
[2] Ale to víš, že se můžeš jít projít český Honzo a pěkně si tu vycházku užij!
[3] Ale to si buďte pane farmáři jistý, že si tu vycházku užiju. Děkuji a ráno se dám zas do práce.
