Článek
Bylo by to docela obyčejné setkání, takové, jakých se denně dějí stovky, a přece v sobě mělo cosi slavnostního, skoro tajnůstkářského. Dva muži stáli blízko u sebe, blíž, než je zdrávo, ale právě tak blízko, jak se stojí, když lidé směňují. Ne zboží, ale jistoty.
Dárce obálky poplácal pána v saku se znaky ODS po zádech a říká:
„Jó, milej pane, vy z ODS nejste jako oni, jo, jo, svatá pravda.“
Je to řečeno tónem, jímž se lidé ujišťují o počasí, nebo o tom, že zítra bude taky zítra. Pán v saku přikývne, jen nepatrně, aby bylo vidět, že slyší, ale nebylo co citovat.
„Přesně tak, milej pane. Nejsme jako oni.“
Usměje se. Ten úsměv nemá nic společného s radostí. Je to úsměv úřední, lehký, skladný, vhodný ke všem příležitostem. Vezme si obálku od dárce a pokračuje:
„Jistě, díky. Vše zařízeno.“
Na obálce stojí slova Nejsme jako oni. Člověk by si mohl myslet, že je to heslo, ale je to spíš uklidnění. Uklidnění pro oba. Obálka zmizí v kapse saka s pohybem, jakým se ukládá kapesník nebo klíče. Věci nutné, ale ne hodné zvláštní pozornosti.
Podají si ruku. Pevně, lidsky, skoro přátelsky. Dárce se potutelně usměje a řekne:
„Dobrá práce.“
A v tu chvíli je hotovo. Nic se nestalo, a přece bylo všechno vyřízeno. Nikdo nekřičel, nikdo neutíkal, nikdo neměl špinavé ruce. Jen svět se nepatrně posunul, o tloušťku obálky.
A kdyby se o tom psalo, klidně by se to mohlo objevit mezi reklamou na jogurt a zprávou o počasí. Čtenář by to přelétl očima, možná by se na okamžik zarazil. A pak by šel domů, koupil si chleba, zamkl dveře. A teprve cestou by mu to došlo. Že nejsme jako oni. A že možná je to pravda. Jen ne celá.
