Proč některým lidem vadí tvorba pomocí AI?

Když někdo hystericky vyhlašuje, že všechno vytvořené pomocí AI je bezcenné, sotva odhaluje pravdu o umění. Častěji odhaluje pravdu o sobě.

Nejde totiž jen o technologii. Jde o ztrátu monopolu. O ztrátu posvátného pocitu, že jen vyvolení smějí tvořit, jen zasvěcení smějí být považováni za umělce a jen ti, kdo prošli dlouhou cestou technického drilu, mají právo rozhodovat, co je ještě „pravé“ a co už ne.

AI jim do toho hodila kámen. A ze stojaté hladiny najednou vystoupilo cosi nepříjemného: spousta odpůrců AI nebrání umění. Brání svoje postavení, své výsady, své pojetí umění.

Mnozí odpůrci AI se tváří jako obránci kvality, originality, jedinečnosti a uměleckosti. Ve skutečnosti jsou často jen obránci starého pořádku. Vadí jim, že někdo bez akademického požehnání, bez schválení cechu, bez souhlasu kulturní vrchnosti smí vytvořit obraz, video, hudební koncept nebo vizuální svět, který přitahuje pozornost. Vadí jim demokratizace tvorby. Vadí jim, že brána spadla z pantů a dovnitř vstoupili lidé, nevyvolení, nevybraní, neposvěcení, které nikdy nechtěli pustit ke stolu.

Je zvláštní sledovat, jak se najednou nejhlasitějšími moralisty stávají lidé, kteří po léta opakovali stejné estetické pózy, stejné manýry, stejné sterilní kompozice a stejné duchaprázdné fráze o „autenticitě“. Pak přijde AI a ukáže něco krutého: že mnoho z toho, co se vydávalo za originalitu, byla jen rutina v lepším osvětlení, bylo jen opisování, přemalovávání, přehrávání a přetáčení.

Samozřejmě, ne každá kritika AI je hloupá. Existují legitimní otázky o etice, o autorských právech, o inflaci obsahu, o zneužití, o lenosti, o vizuálním balastu (AI slop). To všechno je pravda. Jenže odpůrci AI se za tyto námitky pouze schovávají. Nepohoršuje je neetické použití nástroje. Pohoršuje je samotná existence nástroje, který umožnil tvořit i těm, které dřív mohli s úsměškem odepsat. AI dal šanci všem, i těm, kdo by se nikdy neodvážili tvořit.

Když někdo tvrdí, že člověk používající AI („aista“, čteme ajista) „vlastně nic nevytvořil“, často tím říká něco jiného: že neuznává myšlenku, výběr, vizi, dramaturgii, kurátorství, iteraci, cit pro atmosféru ani schopnost formulovat obraz v hlavě dřív, než vznikne na plátně či obrazovce. Jako by tvorba byla jen pohybem ruky, a ne pohybem ducha. Jako by nápad měl menší cenu než řemeslný rituál. Jako by umění nebylo také o vidění, rozhodování, skládání, škrtání, vybírání a směřování.

Je komické, jak často právě ti, kdo se tváří jako obránci lidské kreativity, mají ve skutečnosti děs z cizí imaginace. Ne proto, že by byla slabá. Ale proto, že vzniká jinak, než jsou ochotni uznat. Jakmile autor nepostupuje podle jejich liturgie, přestává pro ně být autorem. To není láska k umění. To je cechovní pověra.

A pak je tu ještě jeden nepříjemný moment: někteří lidé brojí proti AI i proto, že sami nejsou schopni přijít s ničím skutečně zajímavým. Dokud byla tvorba uzavřeným klubem založeným na technické exkluzivitě, mohli přežívat i s průměrností. Teď se ukazuje, že nestačí umět „dělat věci postaru“. Nestačí mít odsloužené roky. Nestačí vlastnit nástroje. Najednou je znovu vidět to jediné, co bylo vždy rozhodující: máš vizi, nebo nemáš?

AI je v tomhle nemilosrdná. Obnažuje prázdnotu vlastních kritiků. V rukou člověka bez představivosti chrlí mrtvý šum. V rukou člověka s vizí se stává nástrojem, který otevírá dosud zavřené komnaty. A právě to odpůrce AI irituje. Ne že by AI tvořila za člověka. Ale že odhaluje, kolik lidí nikdy pořádně netvořilo ani bez ní. Jen opakovali naučené styly a říkali tomu výjimečnost.

Odpůrci AI rádi mluví o „duši“. Ale duše se nepozná podle toho, jestli někdo tahal štětcem tři hodiny nebo psal prompt tři dny a výsledek tisíckrát přestavěl. Duše se pozná podle intenzity vidění. Podle toho, jestli dílo v člověku něco roztrhne, otevře, zneklidní, osvítí. Kreativita je důležitá. A nemá smysl se přít o to, zda ji spustí ruka, nebo AI.

Dějiny umění jsou dějinami technologií. Nové pigmenty, fotografie, střih, syntezátory, digitální editace, 3D software. Pokaždé se našli lidé, kteří tvrdili, že právě teď už je to konec pravosti. A pokaždé se ukázalo, že umění neumírá. Ba naopak. Kolik umění vzniklo díky filmu, knihtisku, fotografii a dnes i díky AI.

Možná tedy není hlavní otázka, proč někdo tvoří s AI. Možná je zajímavější ptát se, proč odpůrce AI tak hluboce uráží. Proč v nich vyvolává takový třes. Proč potřebují s takovou vášní ponižovat cizí tvorbu. Protože člověk, který je opravdu umělcem, se AI vůbec bát nemusí. Stačí mu vlastní práce, kreativita a inspirace.

Odpůrcům AI nevadí AI proto, že by byla prázdná. Vadí jim proto, že už nejsou jediní, kdo smějí tvořit. Vadí jim proto, že už nejsou jediní, kdo smějí zapalovat oheň.

Suscitator