Článek
Českem se plíží děsivá příšera.
Má hlas zrůdy oděné do roucha beránčího. Dává se jí prostor v médiích. Má právo být volena. Ale jakmile by získala moc rozerve všechny, kdo si přejí demokracii. Nevolte tu děsivou příšeru. Zničí nás. Zadupe do země vše lidské a krásné. Nedávejte jí právo nás zastupovat a zasahovat do tvorby zákonů. Copak jste již zapomněli, co příšera páchala před rokem 1989. Chcete aby se ty odporné časy nelidskosti vrátily?
Její hlas je sladký,
ale sladkost je falešná.
Voní jako med,
ale chutná jako žluč.
Říká: „Já vás ochráním. Já vám vrátím jistotu.“
Ale za jejími rty se skrývá klíč od cel.
Za jejími dlaněmi se skrývá ostnatý drát.
Za jejími sliby se skrývá hrob beze jména.
Zapomněli jste, jak bouchaly dveře za úsvitu?
Zapomněli jste kroky na schodišti,
které neznamenaly návštěvu,
ale odvedení?
Zapomněli jste šustění papíru,
když razítko udělalo z člověka nepřítele?
Zapomněli jste fronty o chléb a mléko,
fronty o toaletní papír,
fronty o důstojnost?
Zapomněli jste stíny ve tvářích,
které se nesměly ptát?
Zapomněli jste, jak se šeptalo v kuchyni
a jak se bálo i šeptat?
Zapomněli jste tváře, které se vytratily,
a nikdy se nevrátily?
Zapomněli jste jména,
která byla vymazána z učebnic,
z kronik, z paměti?
Příšera tu byla.
A příšera se vrací.
Dnes se směje,
dnes se líčí růžovou barvou,
dnes jí dávají mikrofony.
Ale kdo jí dá hlas,
otevře dveře temnotě.
Kdo jí uvěří,
podává jí vlastní krk.
Kdo jí přenechá klíče,
už se nedočká, že mu je vrátí.
Proto pravím:
každý vězeň komunistického režimu
má povinnost ji soudit.
Každá matka zastřeleného dítěte na hranicích
má povinnost ji soudit.
Každý otrok v uranových dolech,
který se vracel z šachty nemocný od prachu,
má povinnost ji soudit.
Každý básník se zlomeným perem,
každý kněz umlčený v kostele,
každý učitel, jemuž zakázali pravdu,
má povinnost ji soudit.
Každý soudce, co četl rozsudek cizí rukou,
každý novinář, jemuž škrtli článek,
každý herec, co musel hrát jen lži,
má povinnost ji soudit.
Každý rolník, jemuž rozbili stodolu
a odvedli dobytek,
má povinnost ji soudit.
Každý student, jemuž zakázali knihu,
každý snílek, jemuž zakázali snít,
má povinnost ji soudit.
Každý lékař, jenž přísahal lži,
každý voják, jenž mířil na vlastní lid,
má povinnost ji soudit.
Každé dítě, které rostlo v klamu,
má povinnost ji soudit.
Každý hrob beze jména,
každý kříž v opuštěném lese,
každý památník rozbitý kladivem,
má povinnost ji soudit.
A nakonec každý národ, který pamatuje,
má povinnost ji soudit.
Ať jejich soud zní jako hrom.
Ať paměť nepřikryje prach.
Ať hněv neztratí jméno.
Viděl jsem ve vidění nočním:
Hle! Příšera stoupala na tribunu,
a dav jí tleskal.
Květiny, které jí házeli,
byly trhané z vlastních zahrad,
a jejich stonky ještě krvácely.
Viděl jsem, jak zavírala školy,
a místo učitelů nastoupili hlídači.
Viděl jsem, jak knihy hořely,
a popel se usazoval na dětských tvářích.
Viděl jsem, jak se fronty prodlužovaly,
a lidé stáli, až jim mrzly nohy.
Viděl jsem, jak se smích měnil v ticho,
a ticho v hrob.
Proto pravím vám:
Nedejme jí hlas.
Nedejme jí moc.
Nedejme jí právo psát naše dějiny.
Pamatujte.
Paměť je obrana.
Bděte.
Bdělost je zbraň.
Jednejte.
Čin je spása.
Ať se jméno příšery
už nikdy nevrátí mezi živé.
Obrázek č. 1
