Článek
Říká se, že strach je špatný rádce. Ale stejně jako horolezec neleze bez lana, ani člověk by neměl vyrazit do života bez alespoň trošky obav. Strach je totiž signál, že máte co ztratit. A my – navzdory všem kecům o tom, že tu nic nemáme, že jsme jen ekonomická kolonie Západu a suroviny máme leda ve špajzu – máme jednu věc, která za něco stojí: svobodu.
Ano, takovou tu otrávenou, uřvanou, demokratickou svobodu, kde si každý může myslet, co chce, říkat, co ho napadne, a hlasovat klidně i pro komunisty přebarvené na růžovo. Předsedkyně Kateřina Konečná se totiž culí a říká, že Ruska se nebojí. Prý: „Co by si v té ČR jako vzali?“ Inu – třeba vás, paní Konečná. Až se jednou ukáže, že Stačilo! nebylo tak úplně hnutí, ale spíš výzva. Jako: Stačilo svobody. Stačilo členství v EU. Stačilo členství v NATO. A hlavně stačilo zdravého rozumu. Ruská tajná služba se s vámi mazlit nebude.
Sleduji tu zvláštní renesanci temných osmdesátek. Všude se zase mluví o referendech, odzbrojení, zrušení Senátu, koalicích s kýmkoli, jen když to není ta proklatá „pětidemolice“. A já si říkám – sakra, nebyla to už jednou normalizace? Paní Konečná má plán. Ústavní většinu. Kdybych nebyl slušně vychovaný, využil bych bohatou krásu českého jazyka, ale takhle jen mohu říci, že někdo tu sype Leninovy spisy do mixéru a přidává špetku husákovského resentimentu a škvarkového socialismu.
Ale co mě opravdu děsí, to není rudá rtěnka a pohled, který se tváří lidově. Mě děsí klid, s jakým se to všechno říká. Klid, s jakým zazní věty jako „nejlepší mírová politika je odzbrojení“. To je jako by hasič tvrdil, že nejlepší prevence požáru je rozbít hydranty. Nebo že když budeme mít tenké zdi, soused nás neokradne – protože přece uvidí, že jsme slušní lidé bez majetku.
Paní Konečná se neptá, jak by k nám Rusko přišlo. Ptá se, proč by to dělalo. A tím prozrazuje, že věří, že velmoci přemýšlejí jako účetní v okresní Jednotě. Jestli něco dějiny naučily i špatné žáky, tak to, že impéria nepočítají s tabulkou v Excelu. Impéria berou to, co mohou, ne to, co se vyplatí.
A co by si tedy Rusko vzalo, kdyby mohlo? Ne uhlí – to už snad je vytěžené. Ani uran. Ani plyn – ten nemáme. Vzali by nám svobodu. Učinili by si z nás symbol, že mají pravdu. Vzali by si nás, protože jsme se od nich osvobodili. Protože máme svobodné volby, kde může kandidovat i někdo, kdo mluví jako paní Konečná, a jako ti, co nám kdysi zamykali hranice a říkali, že mír je, když se nebráníš Rusku, ale zveš ho zvacím dopisem.
Tenhle text měl být vlastně humorný. Měl jsem v plánu přirovnat proslovy paní Konečné k šachům, kde ona hraje dámou, a tváří se, že ty figurky jsou stejně jen pozůstatek buržoazního myšlení. Ale pak jsem si vzpomněl, že lidé umírají. Každý den. A že na Ukrajině neumírají proto, že zbrojili, ale proto, že neměli na výběr.
A tak mě mrzí, že už neumím být tak lehkovážný jako dřív. Mrzí mě, že když slyším o odzbrojení, nevybaví se mi hippies s květinou, ale pohřební průvod sirotků a vdov. Mrzí mě, že i když se směju absurditě slov pronesených paní Konečnou, na zádech cítím ledovou ruku ruské nenávisti k lidské individualitě a lidským právům.
Paní Konečná si myslí, že „pětidemolice“ by měla mít maximálně 79 mandátů. A já si přeju, aby ona nezískala ani jeden, protože by to bylo za trest. Protože ona může být sama sebou jen tehdy, když jí to dovolí Kreml. A takových lidí, paní Konečná, se bojím. Protože strach není vždy špatný rádce. Občas je to poslední anděl, co klepe na dveře.
