Článek
Poslušně hlásím, laskavý čtenáři, že kdyby mi někdo před pár lety řekl, že ze Šumperka poletí Motýli až do Japonska a vrátí se se zlatem, myslel bych si, že jde o entomologickou konferenci. Jenže tentokrát nešlo o hmyz, ale o sbor.
Šumperský dětský sbor Motýli získal na prestižní soutěži Sing from Kobe 2026 první místo v kategorii mládežnických sborů do 25 let (Youth choirs – G2). V kategorii duchovní hudby vybojoval druhé místo a jejich klavírista Petr Voček obdržel zvláštní cenu za mimořádný klavírní doprovod. A aby toho nebylo málo, Motýli se probojovali až do finále Grand Prix mezi nejlepší sbory světa.
Výsledky jsou veřejně dostupné na stránkách organizátora Interkultur.
To jsou fakta. A fakta jsou někdy tak pěkně srovnaná, že vypadají skoro podezřele, jako když voják přijde na inspekci s naleštěnými knoflíky.
Představte si tu scénu. V Japonsku, kde se i vlak omlouvá, když přijede o třicet sekund později, nastoupí na pódium mladí lidé ze Šumperka. Žádné ohňostroje. Žádná světla jak na diskotéce. Jen hlasy a klavír.
A porota tleská.
Možná si někdo řekne: vždyť je to jen zpívání. Jenže já znám lidi, co dokážou celé odpoledne řešit, jestli se má řízek obalit dvakrát nebo třikrát, ale nenapadne je přemýšlet, kolik hodin stojí za jednou čistou notou. Zkoušky nejsou žádná romantika. To je spíš jako když někdo den co den rovná uhlí ve sklepě. Nikdo to nevidí, ale bez toho se netopí.
A že by to byla náhoda? To bychom mohli říct i o tom, že se někdo stal generálem omylem, protože si spletl dveře. Ne. Tohle je práce. Taková ta obyčejná, co se opakuje, dokud už člověk ani neví, kolikrát ji opakoval.
Znám jednoho pána, co si myslel, že když si koupí drahý automobil, bude působit důležitěji. Působil jen hlučněji. Motýli si místo automobilů pořídili trpělivost. A ta je dovezla dál než kdejaký motor.
Úspěšnou cestu podpořilo město Šumperk. A to je důležité. Talent bez podpory je jako knedlík bez vody. Můžete ho mít sebekulatější, ale bez hrnce a sporáku zůstane syrový. Nebo jako harmonika bez měchu. Vypadá hezky na polici, ale když přijde čas hrát, jen smutně pšoukne.
Tady se to ale sešlo jak u zabijačky, kde nikdo neodejde hladový. Rodiče, učitelé, sbormistryně, klavírista, město. Každý přiložil ruku, nikdo si nehrál na polního maršála, a vznikl výkon, který doletěl až do finále Grand Prix. A to už není zpívání pro tři babičky a jednoho strýce v první řadě; okresní přebor ve zpívání u rybníka.
A pak návrat domů.
V Kině Oko se neoslavovala senzace. Byl to důkaz, že když malé město drží při sobě, může být pevnější než betonová zeď.
A teď otázka, laskavý čtenáři, taková ta mezi druhým a třetím.
Kolik podobných příběhů přehlížíme, protože nejsou hlučné jako motorka bez tlumiče? Kolik mladých lidí kolem nás maká potichu, zatímco my sledujeme ty, co se nejvíc rozčilují a řvou?
A přitom nám v Japonsku zpívají Motýli.
Tak mi přineste ještě jedno, pane vrchní. Ne na oslavu hluku. Na oslavu Motýlů, kteří doletí přes půl světa. Protože doletět ze Šumperka až do Japonska, to už není náhoda. To je, jak by řekl jeden starý vojín, služba vykonaná řádně a bez reptání.
Na zdraví.
Suscitator
Obrázek č. 1
