Článek
V jedné zapadlé ulici v Holešově, v domě s omítkou jako starý talit a stěnami, které si pamatovaly víc kadišů než svatebních písní, žil Efrajim. Člověk unavený – ne tak, jak bývá unaven nosič vody nebo kantor po Jom kipur, ale jako kniha, kterou už dávno nikdo nečte, a přece ji nikdo nemá sílu odložit. Každé ráno si čistil boty, přestože nevycházel. Každý večer si připomínal, co nestihl, i když už dávno nevěděl, proč by to měl dohánět. Dny v domě se nehýbaly, jen se přelévaly jako olej na staré židovské lampě – a nikdo nevěděl, jestli světlo ještě hoří, nebo už je to jen paměť.
Mluvil málo, a i to spíš k sobě než k Hašem. Měl v sobě únavu těch, kteří jednou milovali naplno – a byli za to opuštěni. Dům se mu přizpůsobil, jeho rytmus dechu splýval s vrznutím podlahy a kyvadlem hodin, co se houpalo v rytmu času.
V podlaze vrzalo vždy ve stejný čas. V poličce se leskl knoflík, který nepatřil žádné košili. A v levé zásuvce pod oknem se občas ozvalo drobné ťuknutí, jako by tam někdo složil ruce.
Paní Loja. O ní se nemluvilo. Ale v domě byla. Jako levandule, co zůstala v dřevě, i když už je květ pryč.
Nevěsta, kterou mu navrhli, se jmenovala Hava. Měla oči jako čajové kalíšky z pálené hlíny – matné, ale hluboké. Rty, co znaly ticho víc než otázky. Když se poprvé setkali, řekla: „Zajímá mě, jestli muž dokáže stvořit domov.“
Efrajim jen přikývl. „Zajímá mě, jestli nás domov zbaví samoty.“
Byla to možná nejkratší dohodnutá konverzace v dějinách Příčné ulice. O měsíc později se vzali. Bez slz, bez tance, bez příslibu. Jen s tím, co se ve vzduchu mezi nimi dusilo – jako parafín před vzkypěním.
První noc mlčeli. Druhou také. Třetí noc si Hava všimla, že Efrajim zatahuje závěsy ještě dřív, než se objeví měsíc. V domě bylo něco navíc. Stíny, které se nepohybovaly podle větru. Skříň, která zavrzala jen, když se modlila. A v komoře našla věšák s jemnou noční košilí, vyšívanou v místě, kde srdce bije – monogram L.Z.
„Čí to bylo?“ zeptala se.
Efrajim zvedl hlavu, jako by ho vyrušila paměť. „Paní Loja. Zemřela loni o Šavuot.“
„A košile?“
„Nikdo si ji nevzal. Možná čeká na jméno.“
Hava ji nevrátila zpět do skříně. Pověsila ji na vnitřní dveře, kde se míhaly závany vzduchu. Každé ráno se vlnila – jako dech, co odmítá odejít.
Někdy, když Efrajim odpočíval a dům byl prost jakékoli řeči, Hava se posadila ke dveřím a šeptala:
„Lea bat Zivka. Nevím, kdo tě měl rád. Ale já tě vidím.“
Zpočátku to říkala jen pro sebe – pak každý pátek položila svíčku do staré zavařovací sklenice, kde zůstával vosk, který nikdo nekoupil.
Večer, kdy košilka na dveřích spadla sama od sebe, si Hava uvědomila, že s někým žije – a ten někdo nemá tělo.
*
Žili spolu, ne jako manželé, ale jako dvě části různých modliteb, které se nikdy nesešly v jedné větě. Hava cítila v domě přítomnost, která nebyla jen Efrajimova – byla v hřebíčkovém mýdle za skříní, v podlaze, jež vrzala ozvěnou kroku, který neudělala.
V tom, že někdy, když psala dopis matce, našla na papíře vodní skvrnu, přestože neplakala.
A možná to byla Loja, kdo jí odpovídal, když jednou zašeptala:
„Může se žena v cizím domě cítit doma?“
A vítr na dvorku se zvedl, jako by někdo otevřel okno, které celé roky zůstávalo zavřené.
Jednou po šabatu, když vzduch v domě voněl po kmínu a okenní tabulky vrhaly na stůl stíny jako z tříštěného skla, se Hava zeptala:
„Efrajime, proč jsi ji nikdy nepřipomenul jménem?“
Seděl tiše, rukama obepínal šálek s čajem, který dávno vystydl. Oči měl prázdné – ne prázdnotou, ale přetlakem.
„Kdo?“
„Paní Loja. Lea bat Zivka.“
Trhl sebou, jako když někdo zadrnká na strunu, která už měla být dávno přetržená.
„Protože jsem se bál, že když ji vyslovím, zůstane navždy. Nebo hůř – že odejde, a vezme s sebou i to poslední, co držím v paměti.“
Hava se na něj dívala, její oči jako kalíšky, do kterých se nalévá čaj, ale nikdy se nepřelije. Efrajim sklopil pohled ke stolu, kde se stíny svíček proplétaly jako nitě starého talitu.
„Jmenovala se Ráchel,“ řekl tiše, jako by každé slovo vážil na váze času. „Byla jako první hvězda před šabatem – jasná, ale jen na okamžik. Milovali jsme se, když svět ještě voněl po chale a ne po popelu. Přišla válka. Vrátila se jen Lea, její matka, která mě vychovala jako syna, když jsem ztratil vše. Lea bat Zivka. Nikdy jsem za ni neřekl kadiš, protože jsem se bál, že bych musel říct i Ráchelino jméno. A to by znamenalo přiznat, že je pryč.“ Jeho hlas se zlomil, jako když praskne dřevo, které příliš dlouho neslo tíhu. „V tom domě naproti zapalovala svíčky za ni. A já jsem je nechal hořet, protože to bylo jediné, co mi z ní zůstalo.“ Hava mlčela, ale její ruka se dotkla stolu, jako by chtěla zachytit sílu jeho slov.
Slova visela ve vzduchu, těžká jako zapomenutý hřích. Hava vstala a přešla ke komoře. „Neodejde. Nepřestane čekat.“ Položila svíčku do sklenice, kterou každé páteční odpoledne oprašovala. Otočila se k němu.
„A my musíme přestat být cizinci.“
Ale Efrajim se už díval jinam – k oknu, kde se ve skle zrcadlil obraz ženy s copem. Ale nebyla to Loja. Byla to Hava. A přesto – nebyla zcela přítomná. Možná ani on ne.
*
O týden později položila Hava na stůl tři chaly.
„Tři?“ podivil se. „Nás je jen…“
„Tři,“ přerušila ho. „Jedna za mě, jedna za tebe. A jedna za tu, co zůstává mezi námi.“
Nekřičel. Jen vstal od stolu a odešel do dvora, kde praskaly větve staré meruňky. Zůstal tam dlouho. Když se vrátil, sedla si naproti němu a šeptla:
„Já vím, že tě unavila minulost. Ale já v ní žiju, i když jsem nová. A ona… ona není překážkou. Je dveřmi.“
Poprvé ho viděla zranitelného. Ne smutného, ne zlomeného. Jen člověka, kterému někdo otevřel srdce, i když o to nežádal.
„A co když… co když domov není místo, kde je klid?“
„Pak je to alespoň místo, kde se klid hledá,“ odpověděla.
*
V noci se zdálo, že se dům zúžil. Všechno v něm bylo těsnější, dech se v místnostech zdržoval déle, stěny měly ozvěnu i na myšlenku.
Hava začala vnímat, že košilka, visící na dveřích, každý pátek trochu změní polohu – ne vítr, ne průvan. Ale jako by někdo přišel, prohlédl ji, a zase zavěsil jinak.
Jednou našla na svém nočním stolku knoflík – starý, perleťový, omšelý časem. Nepatřil žádné její halence. Neřekla o tom nic. Jen ho vložila do šuplíku, kde už měla zavařovací svíčku a ústřižek modré nitě.
Její vnitřní rozhovory s paní Lojou nabyly tvarů.
„Řekni mi, co jsi čekala?“ šeptala večer.
A někdy měla pocit, že odpověď slyší – ne uchem, ale kůží.
Závěsy zůstaly rozevřené. Dům naproti tmavl – ale to, co se v něm kdysi rozsvěcovalo, se začalo přesouvat.
Do stěn.
Do Efrajimových očí.
Do Haviných rukou, které se naučily hladit prázdné polštáře tak, jako by v nich zůstával dech.
*
Byl Elul, měsíc návratu a vnitřního slyšení. Venku šuměly topoly jako strany Siduru, který někdo nestihl dočíst až do konce. Hava usnula s hlavou opřenou o parapet. Dům byl tichý. Jen stěna někde hluboko uvnitř zanaříkala, jako když si dřevo pamatuje bolest.
A pak přišel sen.
Stála na dvoře, ale nebyla to zem, jakou znala. Tráva byla z vosku, stromy z popela. Vzduch měl chuť starého papíru. A nad domem visel měsíc, který se nehýbal — jako oko, které zůstalo otevřené i po smrti těla.
Z protějšího domu se ozvalo tiché klepání. Tři údery. Nic víc.
Hava přešla dvůr. Dveře byly pootevřené — jejich spára byla modrá, jako stará modlitba. Vstoupila.
Uvnitř nebylo nic než světlo. Světlo, které nepřicházelo z lampy ani svíčky. Bylo to světlo, které znala z očí své babičky, když se dívala na prázdné místo u stolu a říkala: „Tam sedává Elijahu.“
V tom světle stála žena.
Neměla stín. Ale měla vlasy spletené do copu, a v rukou držela košilku — tu, která visela u nich doma, bez majitele. Když se na Havu podívala, nebyla to výčitka. Nebyla to prosba.
Bylo to čekání.
Hava udělala krok. A pak další. A když byla dost blízko, zašeptala:
„Lea bat Zivka ta košilka je tvé dcery, Ráchel?“
A žena zavřela oči. Košilka jí vypadla z ruky. A na okamžik se dům naplnil vůní kadidla a pražených mandlí. Za ženou se otevřela stěna — ale nebyla to stěna, byla to brána. A za ní ticho, které nestrašilo, ale zvalo. Než se rozplynula, žena natáhla ruku a dotkla se Havina čela. A Hava najednou ucítila, že v ní někdo žije. Ne jako přízrak, ale jako hlas, který bude navždy šeptat z hlubin duše:
„Pamatuj.“
A pak se vše začalo rozplývat — dům, měsíc, vůně, i ticho.
*
Hava se vzbudila se solí na rtech. Neplakala — ale oči ji pálily, jako po dlouhém dešti. Efrajim seděl u stolu, četl Midraš, ale nevnímal písmena. Jen listoval, jako by něco hledal.
„Byla tam,“ zašeptala.
Zvedl hlavu.
„A odešla.“
„A ty jsi jí řekla jméno?“
„Ano.“
Chvíli mlčel. A pak přikývl
„Děkuju.“
*
Od té noci se dům proměnil, i když nikdo z nich by nedokázal říct jak. Dveře už nevrzaly, podlaha nesla jen váhu starého dřeva. Košilka, ta bezejmenná, zmizela – nebo možná přestala být cizí. Hava přestala zpívat na dvoře, místo toho si sedala k oknu a šeptala jména, která si pamatovala, i ta, co k ní přišla ve snu.
Efrajim občas sedával vedle ní. Mlčky. Občas jen prstem ťukal do rámu okna, jako by chtěl počítat dechy mezi svíčkami. V Midraši si našel nový zvyk — nečíst. Jen otvírat, prohlížet písmena, jako by se bál, že mezi řádky najde jméno, které kdysi ztratil a znovu nalezl. Ale nebál se už tolik.
Jednou večer, když svíce dohořívala, Hava položila prst na stůl.
„Myslíš, že nás to zachrání?“
„Co?“
„To, že tu zůstáváme.“
Efrajim se podíval na zhasínající knot.
„Nevím. Ale možná to stačí.“
A pak — klid, naplněný jmény, která už nezůstala nevyslovená.
Od té doby se Efrajim někdy probudil dřív než Hava. Položil kousek chaly na stůl. Vyčistil si boty. Ne proto, že by šel někam. Ale protože si znovu připomněl, jaké to je čekat na nový den.
A Hava? Občas se usmála jen tak, bez důvodu. Věděla, že to není štěstí. Ani láska. Ale něco jemnějšího — něco, co přichází, když dva lidé přijmou, že jejich dům se nerozezní hlasy dětí, ale jen vzpomínkami.
*
V zimě, kdy sníh tlumil i zvuk vlastního pádu, Hava přinesla nový svícen. Menoru.
„To pro koho?“ ptal se Efrajim.
„Pro ty, co tu byli. Pro nás. A pro jedno světlo, které ještě neví, že přijde.“
Ten večer seděli proti sobě. Venku tma. Uvnitř světlo.
Nečekali. Už nebylo na co.
Ale byli.
A to stačilo.
A dům? Ten dům si konečně pamatoval víc Šema než kadišů.
*
Když o několik let později odešel nejprve Efrajim — tiše, jako by jen na chvilku zavřel oči mezi dvěma verši — a krátce po něm Hava, sousedé našli u stolu jejich poslední záznam: seznam jmen, zapsaný jejich společnou rukou. A na předposlední řádce, téměř nečitelně, stálo jméno Ráchel – jako šepot, který se konečně odvážil zaznět.
Rabín kývl a řekl: „Ne vždy je třeba vyslovit vše. Někdy jméno zazní až s posledním výdechem.“
Od té doby, v předvečer každého šabatu, po východu tří hvězd, těsně předtím, než se v Šachově synagoze rozezní první modlitba, někdo — nikdo neví kdo — zapálí v okně jejich domu dvě svíčky. Vždy jen dvě. Nikdy víc, nikdy míň.
A lidé si šeptají, že ty plameny se nehýbou větrem.
Že hoří, jako když se dvě duše drží za ruce.
A šeptaly dál to, co zůstalo mezi nimi nevysloveno:
„Baruch ata Adonaj…
...že jsi nás naučil, že i nenaplněná láska může být modlitbou.“
