Článek
Umělecká tvorba je prý magický proces, ale já vím, že není. Je to zatraceně zdlouhavý a pracný proces, který vyžaduje kýble trpělivosti a spoustu osamělého času za stolem, nad klávesnicí počítače nebo v ateliéru či jinde. Umělec až příliš často tvoří sám, opakovaně a pořád dokola, jako u blbejch na půdě, bojuje s hledáním námětů, a najednou – bum! Inspirace! Jenže co když ta inspirace už je esencí něčeho, co již bylo jednou vytvořeno? Dnes snad ani přece nejde vytvořit nic původního (ani ve filosofii ne a ani v matematice ne), všechno tu už bylo a buď se zapomnělo či zakázalo a dnes se připomnělo nebo dovolilo. I styly se furt opakují. A jsem si jistý, pokud by se tu objevili mimozemšťané, jejich umění by bylo podobné tomu našemu, co se týče témat a stylů.
Kolik z toho, co nazýváme „originální“ dílo, je jen mix starých příběhů, zážitků a konverzací? Vždyť i ten, kdo napsal první příběh, vytesal sochu, namaloval obraz atd., se inspiroval přírodou, nebem, hvězdami, zvířaty či lidmi. Kde tedy po čertech končí inspirace a začíná zatracené plagiátorství?
A zvláště teď, když se na scéně světového jeviště objevuje robot, velký zlý ďábel moderní doby, který se chystá všechny umělce válcovat jako parní válec asfalt, aniž by si umělci stihli odgrgnout. „Fuj, to je plagiát!“ křičí pokrytci, když robot vygeneruje umění, které nápadně připomíná již existující díla. Ale krucinál, počkat – co vlastně dělají setsakramentští umělci? No přece úplně to samé, ale s mnoha omezeními! Jaký je rozdíl mezi tím, když vezmeme inspiraci z uměleckého díla jiného a přežvýkáme ji do nového díla? Vždyť to samé dělá robot, a to najednou vadí?
Všichni jsme zloději… ale robot krade zpropadeně rychleji
Každý robot je zloděj – alespoň podle mínění pokrytců. Ovšem co umělec? Tedy pardón, ten se „inspiroval“. Rozdíl je údajně v tom, že umělec dokáže staré náměty přetvořit do něčeho nového, přidat k nim svůj osobitý styl, pohled a hlas. Vytvoří novou kvalitu z něčeho starého. Jako by se díval do Slunce přes diamant. A když se teď podíváme na robota, co dělá například v roli umělce spisovatele? De facto to samé – také přetváří, jen místo toho, aby si sedl nad prameny a měsíce pracoval, vytvoří knihu za pár vteřin. A to je to, co štve farizejské hodnotitele. Robot je v umělecké tvorbě nesmírně rychlý. Umělce ale může přivést k novým výšinám. Je neuvěřitelně efektivní. Jediné, co potřebuje, je elektřina a stroj. Ale umělec? Ten je moc drahý, vyžaduje čas, peníze a pracovnu či ateliér. Roboti jsou budoucností a samozřejmě ne pouze umění, ježto nejenže vysoce překračují lidské hranice tvoření, ale hlavně proto, že jsou užiteční a zatraceně rychlí.
Takže najednou pokrytci hovoří o plagiátorství, protože je robot rychlejší?
Ale zamysleme se nad podstatou problému: kde je ta pomyslná hranice mezi „inspirovaným dílem“ a „plagiátem“? Je to otázka rychlosti nebo snad námětu? Vždyť všechna umění jsou de facto o tom samém. Zaměřím se na psanou tvorbu, protože rozdíl je dnes nejmarkantnější. Tvorba robota je pro pokrytce jako vidět holý dívčí zadek. Robot totiž dokáže rozžvýkat tisíce knih během pár sekund a na jejich základě vygenerovat během vteřin nový příběh. Ale to samé, jen pomaleji, dělají spisovatelé odjakživa – jen mnohem pomaleji a pracněji. Proč bychom tedy měli vinit robota? Možná je čas přiznat si, že kreativita už není jen výsadou lidí, a že robot nám, a zvláště těm, co tvoří, nastavuje zrcadlo – ukazuje nám, jak moc jsme si navykli krást, tedy pardón, inspirovat se druhými díly jako součást tvůrčího procesu. Svět tvorby se proměnil, a právě díky robotům, pekelně zrychluje, a navíc setsakramentsky zlevňuje.
