Článek
Ahoj, Češky,
píšu vám z města, které už sotva dýchá. Jmenuji se Inna a před válkou jsem byla porodní asistentka. Pomáhala jsem novým životům přicházet na svět. Moje kamarádka Mihajla zase pracovala na interním oddělení. Teď? Teď je z nás jen stín a bojíme se.
Kdyby byl Putin zastaven v roce 2014, možná bych teď nemusela psát tyhle řádky. Možná bychom my, Ukrajinky, nemusely trpět. A vy, Češky, byste nemusely číst varování, které mi svírá srdce. Prababička, než umřela, mi vyprávěla příběhy z druhé světové války a vždycky říkala, kdyby zastavili Hitlera v roce 1939, válka by nezačala. Tak je to i s Putinem. Ale historie se opakuje a já se bojím, že to, co zažíváme tady, může jednoho dne zaklepat i na vaše dveře.
S Mihajlou jsme kdysi měly životy plné smyslu. Já jsem v porodnici vítala děti, ona na interně dávala naději těm, co už na ni nevěřili. Dneska je z nás jen dvojice unavených žen, co se snaží přežít další den. Válka nám vzala všechno – domovy, klid, sny. Mihajla mi říká, že už ani neví, jaké to je usínat bez zvuků střelby v uších. Já si zase nepamatuju, kdy jsem naposledy cítila radost. Občas tu vidíme některé novináře, kteří přijíždějí na Ukrajinu hledat vojenskou akci, často odjíždějí zklamaní, přehlížejí nás civilistky a sestry, protože válka prostě není pro ně dostatečně dynamická nebo napínavá, aby mohli posílat zajímavé materiály.
Varuju vás před Ruskem, protože jsem viděla, co dokáže. Není to jen válka o území – je to válka o duše. Když jsem stála u ruin nemocnice, ve městě, ze kterého zbyly jen ruiny, prach a vzpomínky, pochopila jsem, že Putin se nezastaví. Ne u nás.
Češky, jste šikovné ženy. Pomáháte nám i vaši muži nám pomáhají. Za to vám děkuju, já i Mihajla. Ale prosím vás, sjednoťte se. Nenechte si vzít to, co my už nemáme. Svoboda je křehká jako sklo – jednou praskne, a už ji neslepíte. Když slyším, jak Mihajla v noci tiše pláče, protože ví, že se domů tak brzo nevrátí, říkám si: co když tohle čeká i vás? A pláčeme často spolu, nevíme, jestli můj bratr, její sestra a rodiče žijí.
Rusko není partner. Je to had, co se plíží a čeká, až budete slabé. Říkají, že válka skončí, že mocnosti to vyřeší. Ale já nevěřím. Trump by nás prodal za kýbl ropy, Putin by si na našich troskách postavil palác. A pak by šel dál – třeba k vám, nebo do Pobaltí. Potřebuje ránu, která ho srazí na kolena. Jinak se nezastaví.
Město, kde teď jsem, je mrtvé. Z tisíců lidí tu zbylo pár desítek – staří, opuštění, čekají na smrt. Mladí buď padli, a o zmrzačené se staráme v polních lazaretech. Pamatuju si, jak jsme s Mihajlou kdysi snily o budoucnosti – ona o rodině, já o klidném životě. Teď je to pryč. Bojuju dál, i když nevím, jestli to má smysl. Možná aspoň naši vojáci chrání vás.
Každý den slyším bomby. Obludy, co ničí vše, co ještě stojí. Putin slíbil, že přestane, ale jeho slova jsou jen vítr. My mu nevěříme. Bílý dům možná ano, nebo jim jde o něco jiného. Ale vy, Češky, prozřete. Musíte.
S láskou a strachem,
Inna z Vynnyky
