Článek
Je využívání generativních nástrojů hřích?
Jednou provždy ne.
A kdo tvrdí, že ano, dělá to taky.
Používáš AI? Tak vítej mezi pokrytci. Všichni ji používáme.
Jen někteří u toho ještě zapalují svíčky a tváří se, že píšou husím brkem.
Tak pojďme dál. Bez rukavic.
Jestli tě tohle rozčiluje, čti pozorně.
Jestli souhlasíš, čti ještě pozorněji.
Bez kadidla.
Řekněme si to nahlas, klidně v kuchyni mezi lahví teplého piva a tikáním hodin:
hřích není nástroj.
Hřích je úmysl.
Hřích je zbabělost.
Hřích je pohodlná lež, do které si lehneš jako do peřiny a pak tvrdíš, že je to jen postel.
AI?
To je kladivo. Ale jen v ruce kováře.
Nůž. Ale jen v ruce řezbáře.
Nástroj. Nic víc. Nic míň.
AI je tím, co do ní vložíš. A tím, čím nejsi.
„Ale to přece není tvoje,“ slyším tě.
Ano, slyším.
A odpovídám:
A odkdy je jazyk jen náš? Odkdy mají metafory copyright? Odkdy je svět fantazie soukromý pozemek s plotem? Odkdy je myšlenka světlem bez předků? A hlavně: odkdy víš, že jsi byl první? Staří Sumerové psali. Malovali. Tesali. Zpívali. A taky si půjčovali. Jen neměli internet, aby se u toho mohli pohoršovat. Představ si dialog. Sedíš s AI u stolu. Piješ teplé pivo. Ona si ucucává elektrony.
„Tak ty píšeš s AI?“ říká AI klidně.
„Ano,“ řekne spisovatel. „Píšu s tebou. A někdy tě nechám mou myšlenku rozepsat.“
„Tak to nejsi autor,“ zasyčí kritikův stín, přilepený ke zdi jako plíseň.
AI se otočí:
„A ty, když cituješ Bibli, jsi Bůh, kritiku?“
Ticho. Takové to, co pálí. Takové, které se musí zapít.
„Tohle už není umění!“ zařve kritik.„Dřív se muselo přemýšlet!“
Spisovatel se napije piva:
„Upřímně? Kolikrát nepřemýšlím vůbec. A textu to prospěje.“
Kritik vybuchne:
„Tak ať to rovnou píše stroj!“
AI pokrčí rameny:
„A proč by nemohl?“
„Tohle je konec autorství!“ Stín kritika se kroutí, jako by chtěl slézt ze zdi a někoho uškrtit.
Spisovatel si povzdechne:
„Ne. Využívání AI není hřích. Hřích je vydávat prázdno za obsah. Hřích je chtít výsledek bez práce. Hřích je text, který se tváří hluboce, ale bojí se položit jedinou skutečnou otázku.“
A teď se tě zeptám přímo, čtenáři. Bez obalu:
Když ti někdo pomůže najít slovo, které jsi celý život měl na jazyku, ale nikdy ho nenašel… je to podvod? Nebo milost?
Platon měl filosofické obavy z písma, z psaného textu. Ano. Ve Faidru varoval [1], že psaní zabije paměť. A přesto… kdybys dnes Platóna neměl sepsaného, kde by byl? V prachu. V šumu. V tichu bez ozvěny. Už slyším, jak nad tím kroutí hlavou. Platon zde tvrdí, že psané slovo: je němé (nemůže se bránit, vysvětlovat), je odtržené od živého dialogu, může vést k iluzi porozumění. To je přesně ten argument, na který se dnes navazuje u AI.
Walter Benjamin psal o ztrátě aury v době technické reprodukovatelnosti. Měl pravdu. A přesto psal dál. Nezakázal tisk. Nepálil lisy. Hledal nové místo pravdy. A přesně to děláme dnes.
„Ale AI ti to napíše za tebe!“ Kritikův stín piští jako inkvizitor.
AI odpoví klidně:
„Ne. Musím dostat impuls. Zadání. Nápad. Motiv. Bolest. Jsem zrcadlo. A zrcadla jsou krutá. Ukazují, kde lžeš. Kde opakuješ cizí fráze. Kde se schováváš za styl místo myšlenky. Kde to nejsi ty.“
„To je plagiátorství!“ řve kritik.
Spisovatel se napije piva:
„Zkus si to. Dej AI prázdnou stránku. Dostaneš prázdno. Dej jí bolest. Dostaneš strukturu. Dej jí otázku, která tě budí ve tři ráno, a odpověď tě bude bolet. Protože odpověď není v nástroji. Je v tobě.“
AI přikývne:
„Vidíš? Jak prosté.“
„Kreativita není magie,“ řekne spisovatel.
„A magie je jen výmluva těch, kdo neumějí popsat vlastní práci,“ dodá AI.
Kritik řve:
„To už není umění! To je konec všeho!“
AI se na něj podívá:
„Nejvíc proti mně nekřičí autoři. Nejvíc křičí ti, kterým to přestalo psát.“
Stín zrudne:
„Jsi jen stroj! Nemáš city!“
Spisovatel se ušklíbne:
„Klid, kritiku. Ještě mi zapálíš barák.“
AI se zeptá:
„Co přesně je podle tebe autorství? A kde začíná hřích?“
A pak to přijde. Potichu. Strach z AI není strach z techniky. Je to strach, že se ukáže, jak málo někteří z nás skutečně píšou ze sebe. Strach z rozdílu mezi hlasem a ozvěnou.
Tak piš. S AI. Bez AI. Na papír. Do noci. Se slzami v očích nebo se smíchem, co je trochu hysterický, vzteklý, smyslný, hulvátský. Ale piš pravdivě. A nevymlouvej se.
Co je podle tebe ještě autorství?
Kdo o tom má právo rozhodovat?
A hlavně:
Bojíš se nástroje… nebo toho, že bys bez výmluv musel konečně mluvit vlastními slovy?
Robert Poch
Poznámky pod čarou
[1] … o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sečtělými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu. (Platón, Faidros, 275b)
