Schopenhauer předběhl neurovědu o 200 let. Proč chceme pořád víc?

Koupíte si vysněné auto. Najdete práci, po které jste dlouho toužili. Dokončíte náročný projekt. Zamilujete se.

A pak přijde ten známý pocit. Několik dní, týdnů nebo měsíců se vznášíte na vlně spokojenosti. Zdá se, že tentokrát už jste opravdu dorazili do cíle. Jenže postupně se něco změní. Nadšení vyprchá a na obzoru se objeví další meta. Další věc, kterou je potřeba získat, zažít nebo zvládnout.

Jako by spokojenost měla zabudované datum spotřeby.

Není to jen dojem. Tento mechanismus fascinoval filozofy po staletí a dnes jej zkoumají také neurovědci. Překvapivé je, že jeden z nejostřejších pozorovatelů lidské povahy, německý filozof Arthur Schopenhauer, popsal podstatu problému už před téměř dvěma sty lety.

A možná přesněji, než bychom čekali.

Schopenhauer nepatří mezi filozofy, kteří by člověka hladili po duši. Bývá označován za pesimistu, ale přesnější by bylo říct, že se snažil dívat na lidskou existenci bez příkras.

Ve svém hlavním díle Svět jako vůle a představa tvrdí, že pod povrchem našich myšlenek, plánů a rozhodnutí působí mocná síla, kterou nazval jednoduše „vůle“. Nejde o vůli ve smyslu pevného charakteru nebo disciplíny. Je to spíše neustálý proud tužeb, potřeb a impulsů, který nás žene vpřed.

Chceme být úspěšnější. Bohatší. Zdravější. Atraktivnější. Chceme uznání, jistotu, lásku, zážitky nebo nové zkušenosti.

Jakmile jednu potřebu uspokojíme, objeví se další.

Schopenhauer si všiml něčeho, co většina lidí zná z vlastní zkušenosti: když něco nemáme, trápí nás to. Když to získáme, radujeme se. Ale jen na chvíli. Potom se dostaví nový nedostatek.

Jeho slavný výrok, že život se pohybuje jako kyvadlo mezi bolestí a nudou, zní možná přehnaně. Když se však podíváme kolem sebe, není těžké pochopit, proč k tomuto závěru dospěl.

Moderní neurověda používá jiný jazyk než filozofie, ale v některých bodech dochází k překvapivě podobným závěrům.

Dlouho se tradovalo, že dopamin je „hormon štěstí“. Ve skutečnosti je jeho role mnohem zajímavější.

Dopamin není primárně spojený s prožíváním radosti. Mnohem více souvisí s očekáváním odměny a motivací. Pomáhá nám zaměřit pozornost na to, co by pro nás mohlo být přínosné, a dodává energii k tomu, abychom za tím šli.

Zjednodušeně řečeno – dopamin nás nenutí užívat si to, co máme. Nutí nás hledat to, co bychom mohli mít. Právě proto bývá samotná cesta k cíli někdy vzrušující více než jeho dosažení.

Vzpomínáte si na pocit těsně před dovolenou? Na období, kdy jste se těšili na nové auto, nový vztah nebo novou práci? Očekávání bývá často intenzivnější než samotný okamžik naplnění. Mozek je totiž nastavený na hledání další příležitosti.

Z evolučního hlediska to dává smysl. Organismus, který by byl dokonale spokojený s tím, co má, by pravděpodobně nepřežil. Naši předci museli neustále hledat potravu, bezpečí, partnery nebo lepší podmínky.

Mozek, který chce pořád víc, byl výhodou.

Jenže ve světě, kde máme většinu základních potřeb zajištěnou, se stejný mechanismus může obrátit proti nám.

Možná ale existuje ještě hlubší důvod, proč je pro nás tak obtížné spočinout v tom, co právě máme.

Současná neurověda stále častěji popisuje mozek jako predikční stroj. Jeho hlavním úkolem není pouze reagovat na okolní svět, ale neustále předvídat, co se stane za okamžik.

Mozek vytváří model budoucnosti.

Odhaduje, odkud přijde nebezpečí. Co získáme. Co ztratíme. Jak na nás budou reagovat druzí lidé. Jak dopadne důležitá schůzka. Jaký bude příští rok. Velkou část našeho života proto neprožíváme ve skutečnosti, ale v očekávání.

A právě zde vzniká zajímavá paralela se Schopenhauerem. Ve svém nejslavnějším díle Svět jako vůle a představa upozorňuje, že člověk nevnímá realitu přímo. Vnímá svět skrze vlastní představy, interpretace a obrazy.

Moderní neurověda dnes dochází k podobnému závěru. To, co považujeme za realitu, je do značné míry model vytvořený naším mozkem. Možná tedy nejsme vězni světa kolem sebe. Možná jsme vězni vlastních očekávání.

Psychologové používají pojem hedonická adaptace. Popisuje jednoduchý jev: na většinu změn si překvapivě rychle zvykneme.

Nový telefon se po několika týdnech stane běžnou součástí života. Větší byt přestaneme vnímat jako luxus. Vyšší příjem se promění v novou normu.

To neznamená, že úspěchy nebo materiální zajištění nemají význam. Znamená to pouze, že naše schopnost přizpůsobit se je mnohem větší, než si obvykle uvědomujeme.

Často si představujeme, že mezi současným a budoucím já zeje propast. Věříme, že dosažení určitého cíle zásadně promění náš životní pocit. Po jeho dosažení ale zjistíme, že jsme stále stejnými lidmi. Se stejnými obavami, nejistotami i nadějemi.

Schopenhauer by v tom pravděpodobně viděl další důkaz své teorie. Vůle nezmizí jen proto, že jsme jí na chvíli vyhověli.

Schopenhauerova nejradikálnější myšlenka se přitom netýká štěstí ani utrpení.

Týká se svobody.

Filozof tvrdil, že člověk si může vybrat, jak bude jednat, ale nemůže si svobodně vybrat, co bude chtít. Slavnou větu formuloval takto: „Člověk může dělat, co chce. Nemůže však chtít, co chce.“

Na první pohled to zní jako slovní hříčka. Když se však zastavíme, objeví se znepokojivá otázka.

Odkud vlastně přicházejí naše touhy?

Vybrali jsme si je?

Rozhodli jsme se vědomě, po čem budeme toužit?

Nebo se jednoduše objevily?

Současná neurověda nabízí překvapivě podobný pohled. Známé experimenty Benjamina Libeta ukázaly, že mozková aktivita související s rozhodnutím vzniká dříve, než si člověk své rozhodnutí uvědomí.

Jinými slovy: mozek začíná jednat ještě předtím, než vznikne pocit „já jsem se rozhodl“.

Dodnes se vedou spory o tom, jak tyto experimenty interpretovat. Přesto znovu otevírají otázku, kterou Schopenhauer položil už v 19. století.

Nakolik jsme skutečně pány vlastního života a nakolik nás řídí procesy probíhající pod hladinou vědomí?

Kdyby Schopenhauer žil dnes, nejspíš by se zájmem sledoval sociální sítě.

Nikdy v historii nebylo tak snadné porovnávat svůj život s životy ostatních. Každý den vidíme fotografie cizích dovolených, úspěchů, vztahů, proměn postavy nebo pracovních triumfů.

Náš mozek přitom nevnímá, že jde o pečlivě vybraný výsek reality. Vnímá především rozdíl mezi tím, co máme my, a tím, co mají druzí.

Algoritmy navíc fungují způsobem, který dopaminový systém dokonale využívá. Neustále nám předkládají něco nového. Další příspěvek. Další video. Další informaci.

Stačí jedno gesto prstem a objeví se nová možnost.

Nový podnět.

Nové chtění.

Nejsme první generací, která bojuje s nespokojeností. Jsme ale první generací, která nosí její nepřetržitý zdroj v kapse.

Schopenhauer nebyl inspirován pouze západní filozofií. Patřil mezi první evropské myslitele, kteří se vážně zabývali indickými texty a buddhismem.

A není těžké pochopit proč. Buddha i Schopenhauer totiž dospěli k podobnému poznání.

Lidské utrpení nevzniká pouze z bolesti samotné. Vzniká z neustálého lpění.

Z přesvědčení, že budeme spokojení teprve tehdy, až se něco změní. Až získáme více peněz. Více uznání. Lepší vztah. Více jistoty.

Jenže jakmile dosáhneme jednoho cíle, objeví se další. A potom další.

Moderní psychologie tento mechanismus potvrzuje. Dlouhodobá životní spokojenost totiž nesouvisí pouze s tím, co člověk prožívá, ale také s tím, jaký vztah ke svým myšlenkám, emocím a touhám vytváří.

Schopenhauer rozhodně nenabízel jednoduché návody na šťastný život. Přesto věřil, že existují okamžiky, kdy se můžeme z nekonečného koloběhu chtění alespoň na chvíli vymanit.

Velkou roli přisuzoval umění, hudbě a kontemplaci.

Když se skutečně ponoříme do poslechu hudby, pozorování krajiny nebo tvorby, přestáváme na okamžik řešit vlastní nedostatky. Nehoníme budoucnost. Nesnažíme se nic získat.

Jsme jednoduše přítomní.

Jedním z důvodů, proč mohou být pro mnoho lidí transformační zkušenosti jako pobyt ve tmě, několikadenní samota v přírodě nebo meditační retreat, není samotné ticho. Je to příležitost uvidět mechanismus vlastního chtění bez obvyklých rozptýlení.

Když zmizí obrazovky, povinnosti i nekonečný proud novinek, začne být překvapivě viditelné, jak často naše mysl utíká k tomu, co bude dál. A právě v tomto okamžiku se Schopenhauerova filozofie přestává jevit jako abstraktní teorie a stává se osobní zkušeností.

Nejde o rezignaci ani o odmítnutí ambicí.

Jde o schopnost občas vystoupit z nekonečného závodu a všimnout si, že život není jen seznam úkolů čekajících na odškrtnutí.

Kdyby Schopenhauer sledoval dnešní svět, pravděpodobně by ho překvapilo, kolik energie věnujeme neustálému sebezdokonalování.

Staň se lepší verzí sebe sama.

Posouvej své limity.

Míř výš.

Nikdy se nezastavuj.

Samy o sobě nejsou tyto myšlenky špatné. Pokrok a růst patří k lidskému životu. Schopenhauer by ale možná položil jednoduchou otázku:

A kdy už to bude dost?

Protože část moderního stresu nevzniká z nedostatku. Vzniká z pocitu, že bychom měli být někým jiným, než právě jsme. Že současná verze našeho života je pouhou přechodnou stanicí na cestě k lepší budoucnosti.

Jenže pokud je celý život přípravou na život, kdy se vlastně začne žít?

Když se dnes mluví o štěstí, často vzniká dojem, že bychom měli být spokojení neustále. Pokud nejsme, něco je špatně.

Schopenhauer by s tím nesouhlasil.

Připomněl by nám, že určitá míra neklidu je součástí lidské přirozenosti. Není to chyba systému. Je to systém sám.

Moderní neurověda v mnohém potvrzuje totéž. Mozek nebyl navržen pro trvalou spokojenost. Byl navržen pro přežití, hledání příležitostí a řešení problémů.

Možná tedy nejsme nešťastní proto, že máme málo. Možná jsme nešťastní proto, že náš mozek byl miliony let formován tak, aby nikdy neměl dost.

A možná právě v tomto poznání leží určitá úleva. Nemusíme vyhrát další závod, získat další titul ani splnit další cíl, abychom si občas dovolili zastavit.

Protože některé z nejcennějších okamžiků života nevznikají tehdy, když něco získáme.

Vznikají tehdy, když na chvíli přestaneme hledat něco dalšího.

Zdroje: