Článek
Pamatuju si jak dneska, když jsem se poprvé bavil v kavárně u Vltavy s kamarádem před snad už více než třemi lety, poté co se začalo ukazovat, že by mohl kandidovat Petr Pavel, že jsme se oba shodli, že voják, a navíc bývalý komunista do nejvyšších exekutivních struktur liberálně-demokratického státu prostě nepatří.
Taky si pamatuji, když si mě před dvěma či třema lety přidala na facebooku do přátel Danuše Nerudová. Zařadil jsem si ji do oblíbených kontaktů a spoustu statusů jí lajkoval. V té době jsem o ní jen věděl, že je rektorkou Mendelovy univerzity a členkou jakési komise při Babišově vládě, nic víc. A že má taky ambici kandidovat na Hrad. Podle názorů, kterými se tehdy prezentovala, mi přišla sympatická a přijatelná. Stejně tak, že je mladá a žena, protože prototypově takovým lidem v politice fandím.
Těsně před tím než začal covid, jsem se rozhodl, že v Brně uspořádám sérii debat s demokratickými prezidentskými kandidáty. Jako první jsme si dohodli termín s generálem Pavlem, ale museli jsme ho odsouvat a na jaře 2020 jsem s ním uskutečnil pouze online stream. Teprve těsně před začátkem dalšího tvrdého lockdownu, v pondělí 28. září 2020, jsme se mohli sejít v univerzitním kině Scala, kam v rouškách přišly necelé dvě stovky lidí. Kromě samotných debat jsem měl při obou příležitostech šanci strávit ještě vždy zhruba hodinu s generálem Pavlem v rozhovoru mezi čtyřma očima. Další debaty s prezidentskými kandidáty, ač jsem s některými jejich účast domlouval, jsem už kvůli covidu neuskutečnil.
V té době jsem si už dělal na většinu kandidátů rešerše, s Karlem Janečkem jsem se znal z dřívějška i osobně, takže jsem postupně získával větší vhled do osobností kandidátů než většina lidí. Velmi jednoduché to bylo u tehdejší rektorky Danuše Nerudové, protože jako jediná je z Brna a mám s ní celou řadu společných známých, především z řad zaměstnanců a akademiků z „Mendlovky“. Mluvil jsem o ní v posledních dvou letech s nejméně patnácti lidmi. Všichni bez výjimky a nezávisle na sobě k ní měli více, či méně negativní vztah. Nejslabší hodnocení znělo „slibotechna“, nejostřejší hodnocení pak obsahovala i slovíčka nepublikovatelná před dvaadvacátou hodinou. Také například dvakrát během svého rektorování uvrhla univerzitu do rozpočtového provizoria. V té době skandál s akreditací ještě nebyl vůbec znám a později, během první poloviny roku 2022 o něm referoval skoro jen Týdeník Hrot.
Při dvou zmíněných příležitostech stráveného času s Petrem Pavlem jsem zjistil, že jde o naprosto civilně a až konzervativně a uvážlivě přemýšlejícího člověka. Na moje osobní gusto bych řekl dokonce až moc. Jeho civilní jednání bylo opakem mé představy o direktivním a strojovém fungování profesionálního vojáka. Také jsem si musel postupem času posunout názor na jeho komunistickou minulost. Sám přiznal chybu, během loňska se i omluvil. Především pak na jeho jednání od roku 1990 nelze najít nic, co by svědčilo o jeho „komoušském“ charakteru. Asi nejlíp to popsal včera chartista Jaroslav Hutka, který jako člověk pronásledovaný režimem má právo napsat to, co napsal. A jak řekl jiný disident a chartista Jan Urban „Bůh má rád napravené hříšníky“. Za podstatné považuji, že z Pavlovy čtyřicetileté životní kariéry se ušpinil jako mladý, v prostředí nedotčeném disentními názory, ve zhruba pětině toho času. Za zbylých 33 let od revoluci je vidět, že mu šlo o práci a život v demokratických hodnotách, prozápadním a euroatlantickém prostředí. A také to, že se celý život vzdělával a práce, kterou dělal, odpovídala jeho schopenostem a byl v ní příkladně dobrý, o čemž svědčí, kam až to postupně dotáhl. A bez zajímavosti ani není jeho působení ve válce v bývalé Jugoslávii na začátku roku 1993. Tam považuju především za podstatné, že on a jeho team šli s nasazením vlastních životů zachraňovat pro ně neznámé francouzské vojáky dobrovolně, nikoliv na rozkaz. To asi o jeho charakteru svědčí nejvíce. Po zásluze pak za to dostal například nejvyšší francouzské vyznamenání. (Zároveň však chápu, že podobnou příležitost ukázat, co v člověku je, zaplaťpánbůh většina z nás, a tedy i z ostatních kandidátů, nikdy neměla, takže se s ním přeci jen těžko můžeme srovnávat. Ale když už tato příležitost nastala, obstál v ní nejlépe, jak mohl. A to podle svědků i v situaci, kdy mu srbští vojáci drželi u hlavy samopal a vzali ho i s jeho lidmi jako živé štíty na čáru bojů s Chorvaty, nebo když bez pyrotechniků odstraňovali zátarasy na cestě v zaminovém území. Prostě není to samozřejmost, vědomě riskovat svůj život pro jiné, když vůbec nemusel…)
U Danuše Nerudové ale taky nalézám spoustu dobrého. Je proevropská, lze předpokládat, že nebude tak brutálně testovat hranice ústavy jako její předchůdce. Je mladá a na jejím myšlení je to vidět. Její problematičnost a konflikt zájmů (skrze advokátní kancelář jejího manžela a dceřinky této firmy) je pořád řádově menší než u Andreje Babiše. Její kampaň je o dva levely lepší než kohokoliv jiného. Pro mě je však Danuše Nerudová do velké míry právě spíš marketingový produkt než reálně důvěryhodná politická postava. Bohužel v její dosavadní kariéře ale zcela absentuje jakékoliv vlastní veřejné působení, například třeba jen pouhé angažmá v místním zastupitelstvu, osobní zapojení do charity (to, co absolvovala až během předkampaně nepočítám), či jiné vlastní osobní veřejné angažmá k aspoň malé snaze vylepšit něco pro společnost. Takže s Čaputovou, která pro bono působila v řadě občanských kauz, někdy i proti místní mafii, nesnese opravdu srovnání. Také v její reakci na kauzu systémového šlendriánu se zahraničními PhD. studenty, kterou zveřejnila v sobotu ráno na Silvestra, vidím stále mnoho děr, kdy se zásadně nevyjadřuje k části podstaty problému a nedává médiím možnost ptát se jí otevřeně. Ideálně na tiskové konferenci. Místo toho zbaběle komunikuje jen jednostranně jako třeba Zeman nebo Babiš. Ale kdyby mi bylo dvacet, skoro jistě by mi zbyla jako jediná možnost volby. Zejména mladým fandím, že k volbám zřejmě letos i díky ní přijdou, a jsem rád, že je tu z kandidátů někdo i pro ně.
Pokud Danuše Nerudová projde do druhého kola s Babišem, jako „antibabiše“ ji volit budu.
Už nyní se však klidně vsadím, že pokud bude na konci ledna zvolena, že podruhé už buď kandidovat už nebude - jako v případě svého rektorování na mendlovce - nebo nebude znovuzvolena, pokud kandidovat bude.
Pokud jde o ostatní kandidáty, tak stručně:
Pavel Fischer: Asi nejkomplexněji vybavený kandidát, zkušený, s evidentní celoživotní praxí, jasný homo politicus s vlastním osobitým étosem, rétor. Na mě sice moc konzervativní, ale u prezidenta je to spíše k dobru. Nemá však šanci uspět, jeho kandidaturu vnímám jako kampaň na znovuzvolení do Senátu. Některé jeho výroky směrem k homosexuálům jsou však bohužel na hraně homofobie: sorry, nemohl bych se některým lidem podívat do očí. Snad jen kdyby měl na zvolení šanci a byl jako jediný demokrat, tak pak bych mu hlas dal.
Marek Hilšer: Kandidát, který je přesvědčen, že by v jeho prospěch měl odstoupit generál, Danushe a všichni ostatní kromě Babiše, kterého by pak „samozřejmě“ levou zadní a s prstem v nose v duelu porazil a stal by se konečně spasitelem naší demokracie. Vůbec nechápu, proč kandiduje.
Josef Středula: Čekal jsem od něj jinou ligu. Přestože si zašel na Hrad pro požehnání od Theodena a jeho Červivce Grímy, svojí nekampaní asi moc hlasů Babišovi neodebere. Myslel jsem původně, že chápu, proč kandiduje, ale teď už to nechápu.
Tomáš Zíma: Užitečný idiot v čínském dresu. Vůbec nechápu, proč kandiduje.
Karel Diviš: Vůbec nechápu, proč kandiduje.
Jaroslav Bašta: „ééé…“
Myslím, že pánové Hilšer a Fischer kandidují čistě utilitárně kvůli svému znovuzvolení do Senátu na podzim 2024. Nicméně jejich volební výsledky se v prezidentské volbě příští víkend ani nepřiblíží 8,8 %, respektive 10,2 %, které měli v prezidentské volbě před pěti lety. Spíše budou někde na polovině, možná i níže. A tímto sešupem je dost ohroženo i jejich senátní znovuzvolení, zejména u Hilšera, který v Senátu - narozdíl od Fischera - jen planě exhibuje, ale nedělá vlastní politickou práci. Jsem dost vzdálen kohokoliv, kdo splnil podmínky pro kandidaturu, vyzývat k odstoupení. Ale jako politický marketér si myslím, že by vydělali více na tom, kdyby to těsně před volbou vzdali a podpořili demokratické favority (nebo jen jednoho z nich, přičemž je vlastně jedno kterého).
Co na závěr? Držím nám všem u voleb pěsti. Přímá volba prezidenta je chyba v našem ústavním systému. Roli prezidenta přikládáme větší váhu, než fakticky ve skutečnosti má. Ale psychologicky je to pochopitelné - archetypálně mají lidé touhu vždy po vůdci, šéfovi, králi či prezidentovi, do kterého si budou moci promítat svoje sny a naděje. A pak se budou zlobit, když jim je nebude dávat. Snad nám nově zvolený prezident aspoň zcivilní 33 let po revoluci tuto roli, třeba tím, že svoji kancelář odstěhuje z Pražského hradu, že se bude chovat civilně bez manýrů a že se bude snažit být maximálně rovným mezi rovnými.
