Článek
Ministr kultury Oto Klempíř letos na oslavách 28. října zavzpomínal na Voskovce a Wericha. Prý si „dělali srandu z těch, kteří jim vládli“. A mně se od té doby honí hlavou jedna otázka. Když vadí oni, co teprve ti ostatní? Česká kultura si z vrchnosti utahuje už několik set let. Kdyby se to mělo pořádně prověřit, potřeboval by stát někoho, kdo pokyny plní přesně, svědomitě a do posledního písmene. A takový člověk v české literatuře je jen jeden.
Poslušně hlásím, že jsem nastoupil
Představme si pondělní ráno na Malé Straně. Na personálním oddělení ministerstva kultury stojí dobře živený pán s kulatým obličejem a dobráckým úsměvem. Podepisuje služební slib.
„Josef Švejk, referent pro prověrku kulturního dědictví,“ přečte vedoucí odboru Mgr. Libor Kratochvíl. „Vaším úkolem bude najít díla, která zesměšňují ty, kdo vládnou. Rozumíte?“
„Poslušně hlásím, že rozumím,“ zasalutuje Švejk. „A smím se zeptat, jestli se to týká i těch, co vládli předtím? Znal jsem jednoho pana účetního z Nuslí, ten se smál jenom minulým vládám. Říkal, že je to bezpečnější, protože ty už mu nemůžou nic udělat. Pak tu minulou vládu lidi jednou zase zvolili a on se přestal smát úplně.“
Vedoucí odboru si chvíli něco poznamenává. Pak Švejkovi podá šanon s nápisem Metodika.
Index posměchu jako na cigaretách
Metodika je jednoduchá. Každé dílo dostane „index posměchu vůči vrchnosti“ od 0 do 10. Dílo nad šest bodů musí mít na obalu varování, stejně jako krabička cigaret: „Toto dílo může narušit důvěru v instituce.“ Pod nápisem bude i odstrašující fotka jako na cigaretách, jen místo zčernalých plic na ní bude čtenář, který se nahlas směje.
Švejk se do práce pustí s vervou. Karel Havlíček Borovský dostane plnou desítku. „Ten si dělal legraci z vídeňské vlády i z ruského cara, pane vedoucí, to je jasný případ.“ Jára Cimrman dostane sedmičku. „Posmívá se nenápadně, a to je podle metodiky ještě horší, protože to člověk pozná až doma.“ Pyšná princezna dostane devět bodů za krále, který se převléká za zahradníka. „To je hrubé snižování autority koruny. Představte si, že by se pan ministr převlékl za vrátného a lidi by ho pak nepoznali.“
Byl jednou jeden král dostane desítku hned dvakrát. Jednou za krále, který chce slyšet jen to, co se mu líbí, a podruhé za Jana Wericha v hlavní roli. „To je recidiva, pane vedoucí. Toho pána už jste přece jednou řešili.“
Večerníček dostane jeden bod. Švejk ho sledoval celý týden a nenašel nic, jen ta čepice mu přišla trochu provokativní.
Švejk to vezme důkladně
Jenže metodika říká „všechna díla“. Švejk je člověk důkladný, a tak se po knihách pustí do pohádek. Tam teprve zjistí, jak hluboko problém sahá.
Hloupý Honza se vysměje králi, a ještě za to dostane princeznu. Index 10. V pohádce S čerty nejsou žerty vyzraje mlynářský syn Petr na panského správce, a nakonec i na samotné peklo. Index 9. Krkonošské pohádky dělají z pana Trautenberka hlupáka celý seriál, a to Trautenberk vlastnil půl hor. Index 10.
Švejk pečlivě vyplňuje tabulku. Po třech dnech na ministerstvo dorazí shrnutí: varování by muselo dostat skoro celé české pohádkové dědictví. Z vánočního televizního programu by zbyly jen přírodopisné dokumenty, a to jen ty, kde se nesměje ani hyena.
Švejk ke zprávě přiloží i návrh nápravy. Hloupý Honza by princeznu dostal až po podání žádosti ve třech kopiích s kolkem a po doložení bezdlužnosti. Petr Máchal by se správci omluvil a nechal se v pekle zaměstnat na dohodu o provedení práce. A pan Trautenberk by si na Rampušáka podal stížnost a vyhrál.
Vedoucí odboru si Švejka zavolá do kanceláře. „Pane Švejk, v pohádkách to prosím neberte tak důkladně.“
„Poslušně hlásím, že tak důkladně jako dosud to brát nebudu,“ odpoví Švejk. „Budu to brát důkladněji. V metodice stojí, že žádné dílo nesmí zůstat bez prověrky. A já nechci, aby mi někdo vyčítal, že jsem nějaké vynechal.“
Švejk prověřuje sám sebe
V pátek dojde Švejk k poslední položce na seznamu. Jsou to Osudy dobrého vojáka Švejka. Podle metodiky musí dát plnou desítku i sám sobě. Poctivě na sebe sepíše hlášení, opatří ho razítkem a založí do šanonu.
Pak ale v metodice najde odstavec, kterého si dosud nikdo nevšiml. Zesměšňování předchozích režimů je „zdravá historická reflexe“ a varování nepotřebuje. Švejk si utahoval z Rakouska-Uherska. A to je předchozí vláda. Taková předchozí, že víc předchozí už to být nemůže.
„Poslušně hlásím, že jsem v pořádku,“ oznámí Švejk vedoucímu odboru. „Rakousko-Uhersko už se zpátky nezvolí. To je rozdíl proti tomu panu účetnímu z Nuslí.“
Hlášení na sebe pak vytáhne ze šanonu, přeškrtne ho a připíše „Vyřízeno“. Razítko dá dvakrát, aby bylo vidět, že se věc prověřila opravdu důkladně.
Poslušně hlásím, že je hotovo
V pondělí leží na stole hotová zpráva. Na ministerstvu se nad ní sejde porada. Trvá šest hodin. Návrh, aby se zpráva zveřejnila, padne hned na začátku, protože by se jí lidé smáli. Návrh, aby se skartovala, padne taky, protože by se lidé smáli tomu, že se skartovala. Nakonec zprávu označí stupněm utajení „vyhrazené“ a zamknou ji do sejfu ve sklepě. Klíč dostane vrátný, protože o něm nikdo neví, že ho má.
Švejk úkol splnil přesně podle metodiky, do posledního písmene, a pro úřad nemohl udělat nic horšího. Ještě ten den dostane výpověď s poděkováním za „mimořádně svědomitý přístup“.
Ze všeho, co Švejk za dva týdny prověřil, prošlo s indexem nula jen jediné dílo. Výroční zpráva ministerstva kultury. Nikdo se u ní nesměje, protože ji nikdo nečte.
Jestli tedy ministerstvo nějaké varování opravdu nalepí, navrhuji začít u ní. „Toto dílo může narušit důvěru v instituce.“ Tady by sedělo nejvíc.
