Svěřte se a bude vám líp

Jmenuju se David Vítek a rád bych vám napsal něco o sobě. Trvalo mi dlouho přijít na to, co je vlastně TA věc, která mi přináší radost. Ne jen povrchní radost, která za chvíli pomine, ale opravdovou radost na hlubší úrovni. Uspokojení, které vlastně není jen radost, ale je to něco víc. Něco, co teprve až ve své plné hloubce dává smysl.

Vzpomínám si na dny, kdy jsem seděl v kanceláři a měl jsem všechno. Suprovej kolektiv, relativně dobrý plat, šéfa, ke kterému jsem vzhlížel. Moje práce byla rozmanitá, bavila mě, dalo by se říct, že mě i naplňovala. I přesto jsem ale nebyl vnitřně spokojenej, jako by mi stále něco chybělo. Jsu typ člověka, který se vždycky řídil nejvíc svým vnitřním pocitem, a ten pocit mi říkal, že něco musím změnit. Ale co chcu vlastně dělat?

Hodně se to ve mě bilo. Vždyť jsem měl pro svoji práci vlohy, šla mně. Byl jsem v ní šikovnej a vlastně i svým způsobem šťastnej. Ale nepotřebuje být člověk šťastnej doopravdy?

Dal jsem ze dne na den výpověď. Všechny jsem tím překvapil, ale já jsem věděl, co dělám. Minimálně jsem věděl, kam směřuju. Šel jsem rozvážet pizzu. A byla to ta práce, která mě naplní? Být ztělesněná radost, která přiveze zákazníkovi jídlo, na které se tolik těšil? To pravé to ještě nebylo, ale už jsem se čím dál víc přibližoval a přicházel si na to, jakým směřem se mám vydat a co je tím štěstím, které stále hledám.

Už dávno jsem chápal, že pokud něco člověku dávám, tak to tím i přijímám. Pokud někomu ublížíte, ublížíte tím zároveň i sobě. To je neměnný fakt, který prostě nijak neobejdete. A pokud se o to pokusíte, toto „ublížení se přesune jinam“ a ve výsledku dopadnete stejně, vlastně ještě o něco hůř.

Co ale lidem dávat radost? Přicházel jsem na to, že právě proto mě to táhlo tímto směrem. Když chcete po kolegovi v kanclu další práci, asi se nejedná zrovna o předávání radosti. Když ale dáte zákazníkovi pizzu, to už je o něčem jiném. Je to pro mě vlastně spíš předávání radosti než předávání pizzy :)

Co ale, když lidi nechcou tuto radost přijmout? Když dělá člověk tuto práci, velice rychle přijde na to, že hodně lidí jsou spíš neutrální, emocionálně uzavření a srdcem toho prožívají velice málo. Jak takový člověk může radost vůbec přijmout? Vy máte touhu mu ji dát, ale on ji odrazí zpět k vám a nevezme si z ní ani kousek. Chraň vás pánbů, abyste se o to pokusili znovu a „nutili“ ho tak vaši radost znovu okusit. To už by se tento člověk mohl i naštvát. On chce okusovat pizzu, ne vaši radost.

Jaké štěstí mi přináší předat mezi dveřma lidem jídlo a zase rychle odjet? Asi takové, jako když chcete někomu polichotit, ale on o to nestojí. Chcete mu dát radost, ale dáte mu jen najíst. Ocení moji snahu vůbec někdo? Asi potřebuju získat víc, než jen toto.

Pokud chcete přitáhnout ty správné lidi, musíte jim nabídnout něco, co vy sami chcete. Z tisíců a tisíců lidí, kteří si to přečtou, uslyší, někde se o vás dozví, „jen“ s pár desítkami či snad jednotkami z nich to zarezonuje. Ale tito lidé jsou ti praví. Pomyslný průsečík toho, co vy nabízíte a oni potřebují, se právě protnul. A takto vás „Vesmír“ spojí.

Proč ale pořád píšu o štěstí? Je velkým paradoxem, že mě to největší štěstí přináší právě sdílení smutku. Neznamená to to, že bych byl smutnej člověk. Znamená to, že tíhu, kterou člověk ze sebe dostane - něco, co nemá s kým probrat, nechce to probírat s blízkými, stydí se za to, dlouho to drží v sobě… toto všechno se najednou uvolní a člověk se cítí lehce. Cítí, že se zbavil něčeho, co už dávno potřebovalo odejít. Něco, co uvolnilo místo pro daleko hezčí a pozitivnější „věci“, emoce a energii, a člověk zase může začít prožívat pocity, které chce.

Toto všechno prožívám s ním. To, co cítím z něj, cítím i v sobě, a tento pocit mě nabíjí. Jistě jste správně pochopili, že moje práce neznamená to, že bych se při ní utápěl jen ve smutku a v depresích, to vůbec ne. Asi byste nevěřili, jak taková setkání nakonec můžou být veselá a čemu všemu se člověk můžete ve výsledku zasmát.

Těšíte se, až společně se mnou proniknete do principů, jak to všechno s lidmi probíhá, co konkrétně a jakými způsoby se děje? To se dozvíte prostřednictvím dalších článků a příběhů mých klientů, které už postupně vznikají, a které s vámi (samozřejmě anonymně) velice rád budu sdílet. S nimi i myšlenky, týkající se témat, které řešíme každý z nás. Co je ale mojí odměnou za svoji energii, čas a práci? Za to, že toto všechno vlastně dělám? To se mi někdo svěří a já si potom řeknu o tisícovku? To by mi smysl nedávalo. Ale i já přeci z něčeho žít musím, nebo ne?

Dává mi smysl myšlenka, že každý by se měl mít možnost svěřit a probrat věci, na které sám nestačí. A pokud ho oslovila má služba, získá u mě tuto možnost bez povinnosti za ni platit.

Jste to právě vy, díky kterým tyto příběhy vznikají a kteří mi dávají šanci pomáhat, a ze smutku tvořit radost. Vy, kteří svůj život sami zvládáte s lehkostí, ale moje myšlenka vám je sympatická a chcete ji podpořit. Díky vám totiž vzniká tento „svět“, svět Svěř se, díky kterému lidem přináším svůj kousek nebe. Svým přispěním na účet 2300784053 / 2010 či přes kliknutí na „Podpořte autora“ se totiž stáváte jeho součástí. Stáváte se dílkem pomyslného puzzle, který je nepostradatelný pro naše fungování. Tvoří se ve vás radost, když se vaše peníze přetvoří v něco, co toto umožní? Snad vaše odpověď zní „ano“. A víte co? Ten, kdo ve skutečnosti lidem pomáhá, nejsem jen já. Jste to totiž hlavně vy.