Článek
Každý rok jsem na poslední chvíli sháněla něco pěkného, co bych položila na hrob mých blízkých. Někdy jsem stihla koupit hotovou dekoraci, jindy jsem jen upravila svíčku do větviček, ale nikdy jsem z toho neměla dobrý pocit. Letos jsem si řekla, že to udělám jinak. Chtěla jsem, aby to bylo osobní, a hlavně v klidu.
Vzala jsem si den volna, uvařila si kafe a rozložila si na stůl větvičky, které mi zbyly z výzdoby domů. Přidala jsem k nim pár sušených plátků pomeranče, kousek mašle a jednu větší svíčku. Neměla jsem žádný konkrétní plán, jen jsem chtěla vytvořit něco, co bude vypadat hezky a přirozeně. A možná i trochu hřejivě, když už zima dokáže být tak neosobní.
Stačilo pár minut a základ byl hotový. Větvičky jsem upevnila do malého aranžovacího kroužku, který jsem našla mezi staršími dekoracemi. Pomeranče a sušené šišky jsem přilepila tavnou pistolí a svíčku upevnila drátkem, aby držela na místě. Nakonec jsem vše doladila pár kapkami lepidla se třpytkami, ale jen jemně, nic přeplácaného.
Když jsem hotovou dekoraci donesla na hřbitov, měla jsem pocit, že tam přesně patří. Byla jednoduchá, ale působila slavnostně. O pár dní později mi kamarádka, která šla okolo, napsala, že se musela zastavit, protože ji něco zaujalo. Když zjistila, že jsem to vyráběla já, hned chtěla radu, jak na to.
Nečekala jsem, že z obyčejného nápadu vznikne něco, co zaujme i ostatní. Teď už mám za sebou tři další, protože sousedka, máma i sestřenice mě poprosily, jestli bych jim taky nějakou neudělala. A i když jsem původně nechtěla z dekorací dělat žádnou vědu, musím uznat, že mě to vlastně baví.
Možná to není nic světoborného, ale byl to čas, kdy jsem mohla na své blízké vzpomínat v klidu. Kdy jsem tvořila něco, co mělo smysl. A i když si to možná nechám jako jednorázový počin, vím, že letos jsem udělala pro sebe i pro ně víc než jen položení kupované výzdoby.
