Článek
Když Zdeněk Svěrák připravoval scénář filmu Vrchní, prchni!, měl o postavě Dalibora Vrány poměrně jasnou představu. Falešného vrchního, knihkupce a muže, který si z obyčejného omylu udělá výnosný způsob obživy, si spojoval především s Petrem Nárožným. Ten byl v té době výraznou komediální osobností a Svěrákovi připadal jako přirozená volba.
Ladislav Smoljak se na to ale díval jinak. Podle něj měla hlavní postava fungovat spíš nenápadně než okázale. Nechtěl, aby divák hned na první pohled viděl komika, od kterého čeká velká gesta a ostrý humor. Potřeboval herce, který dokáže být vtipný civilně, téměř mimochodem, a přitom si zachová jistou eleganci. Právě proto prosazoval Josefa Abrháma.
Nakonec se režisérův názor ukázal jako rozhodující. Abrhám se stal Daliborem Vránou a dnes si v této roli většina diváků neumí představit nikoho jiného. Pro Petra Nárožného to ale nebyla příjemná situace. S rolí počítal a změna obsazení se mu musela vysvětlovat velmi opatrně. Smoljak tak neřešil jen filmovou vizi, ale i citlivý rozhovor s hercem, který měl k postavě původně velmi blízko.
Scénář se zrodil z obyčejného omylu v restauraci
Nápad na film přitom nevznikl u stolu nad vymyšlenou historkou, ale z reálné situace. Zdeněk Svěrák měl po jednom představení na sobě tmavý oblek s motýlkem a zamířil do Malostranské besedy. Někteří hosté si ho tam spletli s obsluhou a chtěli u něj platit účet.
Svěrák samozřejmě nikoho nezkasíroval, ale ten moment v sobě měl přesně to, co později fungovalo ve filmu. Nenápadného člověka, který se ocitne v situaci, již neplánoval, a najednou zjistí, že omyl druhých může využít. Z obyčejného nedorozumění tak vyrostl příběh o knihkupci Daliboru Vránovi, který má hluboko do kapsy, několik závazků a postupně propadne nebezpečně lákavé hře na cizí identitu.
Film natočil Ladislav Smoljak v roce 1980 podle Svěrákova námětu a scénáře. V hlavních rolích se objevili Josef Abrhám jako Dalibor Vrána a Libuše Šafránková jako jeho manželka Helena. Důležitou roli souseda Pařízka si zahrál také sám Zdeněk Svěrák. Snímek měl premiéru 9. ledna 1981 a v oficiálních údajích je veden jako československá komedie o délce 85 minut.
Velorex, falešný vrchní a humor bez tlačení na pilu
Jedním z důvodů, proč Vrchní, prchni! funguje i po desetiletích, je právě nenápadnost. Dalibor Vrána není klasický filmový šašek. Nepůsobí jako člověk, který chce za každou cenu bavit. Je to knihkupec, manžel, otec a muž, který nezvládá vlastní slabosti. Jeho podvody jsou samozřejmě špatné, ale film je podává s lehkostí, která diváka nutí se smát dřív, než začne soudit.
K atmosféře filmu výrazně přispěl i Velorex, který se stal jedním z nejzapamatovatelnějších symbolů snímku. Nešlo jen o dopravní prostředek, ale o vizuální zkratku Vránova života. Malý, nepohodlný a trochu směšný vůz přesně seděl k muži, který touží po lepším postavení, ale zatím se plácá v obyčejné každodennosti. Podle filmových vzpomínek se Velorex na natáčení převážel na korbě nákladního auta a jezdil hlavně tehdy, když běžela kamera.
Stejně pevně se s filmem spojila píseň Severní vítr. Hudbu k ní složil Jaroslav Uhlíř, text napsal Zdeněk Svěrák a ve filmu ji zpívá právě Uhlíř. Z písně se stala samostatně žijící filmová vzpomínka, kterou si lidé často vybaví i bez konkrétní scény.
Hvězdná scéna skončila ve střižně kvůli Jiřímu Suchému
Vrchní, prchni! mohl mít ještě jednu slavnou scénu navíc. Tvůrci natočili sekvenci z divadelního klubu, kde se měl Dalibor Vrána pokusit kasírovat známé osobnosti. Objevit se v ní měli Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Vlastimil Brodský, Jana Brejchová a další výrazné tváře českého filmu a divadla.
Pointa měla být v tom, že v divadelních klubech fungoval jiný způsob placení. Útrata se zapisovala a vyrovnávala později, takže Vránův trik by tentokrát nevyšel. Scéna ale z výsledného filmu zmizela. Důvodem nebyla dramaturgie ani délka filmu, nýbrž Jiří Suchý. Jeho účast vadila tehdejšímu barrandovskému vedení, protože Suchý nebyl pro normalizační režim pohodlnou osobností. Natočená pasáž tak skončila mimo hotový film.
Patrasová si poradila po svém
K méně známým historkám z natáčení patří i sprchová scéna s Dagmar Patrasovou, která hrála Manuelu. Podle vzpomínek měla být původně odvážnější, než jak ji diváci znají. Režisér po herečce údajně chtěl, aby scénu natočila úplně nahá. Patrasové se do toho ale nechtělo, a tak Smoljakovi řekla, že si musí ponechat kalhotky, protože má své dny.
Režisér ustoupil. Až později se měl dozvědět, že nešlo o skutečný důvod, ale o chytrou záminku, jak se úplné nahotě vyhnout. Smoljak si pak s odstupem údajně vyčítal, že nebyl důslednější. Pro samotný film to ale nakonec nebylo podstatné. Scéna zůstala zapamatovatelná i tak a do celkového tónu komedie zapadla spíš svou lehkou drzostí než prvoplánovou odvahou.
Abrhámovo obsazení rozhodlo o tónu celé komedie
Dnes už je těžké oddělit Vrchní, prchni! od Josefa Abrháma. Jeho Dalibor Vrána je uhlazený, zdánlivě slušný, lehce marnivý a zároveň dokonale uvěřitelný. Právě v tom spočívá síla Smoljakova rozhodnutí. Kdyby roli dostal herec s výrazně komediálnějším projevem, film mohl být ostřejší, hlučnější a možná i méně nadčasový.
Snímek se navíc nestal jen diváckou stálicí, ale získal i několik ocenění. Josef Abrhám byl za hlavní roli oceněn na festivalu českých a slovenských filmů v Kladně, film uspěl také na festivalech humoru v Gabrovu a Chamrousse. To potvrzuje, že jeho humor nefungoval jen jako domácí nostalgie, ale obstál i mimo československé prostředí.
Vrchní, prchni! tak zůstává příkladem komedie, která stojí na přesném obsazení, obyčejném nápadu a dokonale odpozorovaných lidských slabostech. A i když Zdeněk Svěrák původně viděl v Daliboru Vránovi Petra Nárožného, čas dal za pravdu Ladislavu Smoljakovi. Josef Abrhám z této role neudělal jen falešného vrchního. Udělal z ní jednu z nejpamátnějších postav českého filmu.
Zdroje:
