Článek
Byla to kamarádka, kterou jsem znala roky. Měly jsme mezi sebou důvěru, občas jsme si vypomohly, když bylo třeba. Před pár týdny mi volala s prosbou, jestli bych jí nemohla občas pohlídat děti. Tvrdila, že už nemá na školku, že je všechno drahé, a že jí to teď prostě nevychází.
Nechtěla jsem ji nechat ve štychu. Sama vím, jaké to je, když se člověk snaží udržet nad vodou, a pomocnou ruku jsem už taky párkrát potřebovala. Tak jsem kývla. Přes týden jsem si vzala pár volných odpolední, trochu jsem upravila režim s prací a dětem se věnovala. Nebylo to jednoduché, ale říkala jsem si, že jednou se mi to třeba vrátí.
Jenže při jednom z našich setkání se všechno změnilo. Seděly jsme u mě v kuchyni, děti si hrály na koberci a ona si mezi řečí vytáhla z kabelky nový telefon. Nešlo si toho nevšimnout. Byl to nejnovější model iPhonu, který bych si sama nikdy nekoupila, ani kdybych na něj měla. Ne proto, že bych si ho nemohla dovolit, ale proto, že dávám přednost jiným věcem. Víc přemýšlím, za co peníze dávám, a občas něco oželím, abych měla rezervu.
Ona ten telefon držela jako trofej, nadšeně mluvila o tom, co všechno umí, a jak skvěle fotí. Prý ho měla „za výhodnou cenu“. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Uvnitř mě to ale zaskočilo. Měla jsem v hlavě úplně čerstvou vzpomínku na to, jak mě žádala o hlídání s tím, že nemá na školku. Že jí schází pár tisíc měsíčně. A teď přede mnou seděla s věcí, která stála minimálně dvacet.
Nevyčítala jsem jí to nahlas. Jen jsem si v hlavě srovnala pár věcí. Když odešla, seděla jsem ještě chvíli v tichu a přemýšlela, jestli mě víc štve to, že mě využila, nebo to, že jsem to neviděla dřív. Došlo mi, že někteří lidé prostě neumí rozlišit, co je pomoc a co je pohodlnost. A že když někdo říká, že nemá peníze, nemusí to vždycky znamenat, že je skutečně nemá.
