Článek
Letos jsem s předstihem nakoupila dárky. Ale ne z radosti, ne proto, že bych měla promyšlené, co komu udělá opravdovou radost. Kupovala jsem je spíš ze zvyku. Abych měla něco zabaleného pod stromkem, aby nebyly otázky, abych mohla říct, že jsem „už všechno zařídila“. Jenže zatímco doma ležely krabice a tašky s věcmi, které jsem vybírala bez nadšení, někde uvnitř rostl pocit, že takhle to letos nechci. Že nemám chuť předstírat.
Všechno to začalo někdy na podzim, kdy jsem se poprvé přistihla, že procházím e-shopem a přitom myslím jen na to, aby to nebylo drahé, aby to vypadalo jako „něco“, ale hlavně aby to bylo snadno vrátitelné. Vlastně jsem už tehdy tušila, že nic z toho nebude trvalé. Nebyla v tom radost, nebyla v tom myšlenka. Jen potřeba mít splněno.
Nakonec jsem během pár dní nakoupila skoro všechno. Kosmetiku, svíčky, hrníčky, dárkové balíčky, knihy, o kterých jsem si nebyla jistá, jestli je vůbec někdo přečte. Přišlo mi to jako malá daň za klid. Věci jsem zabalila, pečlivě popsatkovala a dala do skříně. Ale pokaždé, když jsem na ně pohledem zavadila, jsem věděla, že tam nejsou proto, že bych je chtěla někomu dát. Byly tam jen jako kulisa.
Nechtěla jsem dělat dusno. Nechtěla jsem vysvětlovat, proč letos nemám energii na vymýšlení dárků. Proč mám pocit, že všechno to kupování začíná ztrácet smysl. A tak jsem udělala to, co dělá spousta lidí. Vytvořila jsem iluzi.
Vánoce proběhly. Úsměvy, děkování, tradice. Jenže mě to spíš vyčerpalo, než potěšilo. Některé dárky jsem ani nepředala. Čekají na chvíli, kdy se otevřou obchody a já je všechny v tichosti vrátím. Protože pravda je taková, že letos jsem nebyla schopná dávat ze srdce. A čím dřív ty tašky zmizí, tím dřív se mi trochu uleví.
