Článek
Josef Vinklář se narodil 10. listopadu 1930 v Podůlší u Jičína a zemřel 18. září 2007 v Praze. Českým divákům po sobě zanechal desítky rolí, které se staly součástí televizní paměti několika generací. Někdo si ho dodnes vybaví jako čerta Lucia z pohádky Hrátky s čertem, jinému naskočí inspektor Bouše z legendárních Hříšných lidí města pražského. Další si vzpomenou na taxikáře Aloise z Chalupářů, doktora Cvacha z Nemocnice na kraji města, roli v Sanitce, nebo na pozdější seriály, v nichž se objevoval i ve vyšším věku.
Jeho herectví mělo zvláštní sílu. Nebyl typem uhlazeného milovníka, který by spoléhal jen na šarm. Vinklář měl výraznou tvář, pevný hlas, energii a schopnost zahrát postavu tak, že jí člověk okamžitě věřil. Uměl být sympatický i nesnesitelný. A právě v tom byl jeho největší dar. Nebál se postav, které nebyly líbivé. Naopak. Věděl, že záporné nebo rozporuplné charaktery dávají herci často mnohem větší prostor než bezchybní hrdinové.
Doktor Cvach mu zůstal přilepený na jméno
Mnozí herci celý život bojují s tím, že si je publikum spojí s jedinou výraznou rolí. U Josefa Vinkláře se to stalo hlavně kvůli doktoru Cvachovi z Nemocnice na kraji města. Postava lékaře, který působil neschopně, vypočítavě a nepříjemně, byla napsaná tak výrazně, že se lidem usadila v hlavě na dlouhá desetiletí.
Vinklář se tomu ale podle všeho nebránil tak urputně, jak by se možná čekalo. Cvach pro něj nebyl jen jednoduchý televizní padouch. Bral ho jako herecky vděčnou figuru, na které bylo co hrát. Uvědomoval si, že takové role nutí herce vytáhnout ze sebe i stránky, které nejsou pohodlné ani lichotivé. Právě proto se k nim často upínají velcí herci. Není těžké být na obrazovce líbivý. Těžší je přesvědčivě zahrát člověka, který v divákovi vyvolá odpor, a přesto nepůsobí ploše.
Vinklářův Cvach byl o to silnější, že nebyl jen karikaturou. Měl v sobě lidskou malost, slabost, touhu po uznání i nepříjemnou schopnost přizpůsobit se situaci. Divák se na něj zlobil, ale zároveň mu rozuměl víc, než by si chtěl připustit. A to je přesně ten typ role, který přežije dobu svého vzniku.
K divadlu se dostal ještě jako kluk
Herecká cesta Josefa Vinkláře začala velmi brzy. Už jako dítě účinkoval v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, kde získal první zkušenosti s hlasem, rytmem řeči a disciplínou, kterou herectví vyžaduje. Po škole se sice vydal i praktickou cestou přes učební kurz, ale divadlo ho postupně vtáhlo natolik, že se stalo jeho skutečným životem.
Začínal v Divadle satiry a v letech 1946 až 1948 působil v Divadle Voskovce a Wericha. Už to samo o sobě bylo pro mladého herce mimořádné prostředí. Později prošel Východočeským divadlem v Pardubicích a dlouhé roky spojil s Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého v Praze. Tam zůstal od roku 1950 až do roku 1983 a vytvořil velké množství rolí v klasickém i moderním repertoáru.
V roce 1983 se stal členem činohry Národního divadla. Pro herce jeho typu to nebyla jen další štace, ale splnění profesního snu. Na první scéně hrál až do závěru života a objevoval se mimo jiné v inscenacích jako Naši furianti, Lucerna nebo Malá hudba noci. Divadlo pro něj nebylo kulisou slávy, ale řemeslem, kterému podřizoval mnoho.
Na jevišti byl přísný i k ostatním
S Vinklářem to podle vzpomínek okolí nemuselo být vždy jednoduché. Patřil k hercům, kteří brali práci mimořádně vážně a špatně snášeli ledabylost. Na zkouškách i při představeních měl být náročný, všímavý a někdy až nepříjemně přísný. Když měl pocit, že někdo nedělá svou práci pořádně, dokázal to dát najevo.
To mu mezi kolegy zřejmě nepřinášelo jen obdiv. Byl výrazná osobnost, která nepůsobila uhlazeně ani diplomaticky. Někteří ho vnímali jako člověka složitého, tvrdého a neústupného. Jenže právě podobná povaha často doprovází herce, kteří neumějí brát jeviště jako běžné zaměstnání. Vinklář chtěl přesnost, tempo a pravdivost. A jestli tím někomu lezl na nervy, zjevně ho to netrápilo tolik jako nekvalitní práce.
Blízko měl podle vzpomínek například ke Stelle Zázvorkové, se kterou ho spojovala i vzpomínka na Jana Wericha a na prostředí, z něhož oba herecky vyrostli. Mimo divadlo se ale údajně cítil dobře také mezi lidmi z jiných profesí. Přátelil se s lékaři, malíři nebo se sousedy z pražské Kampy, kde žil. Možná právě mimo herecký svět mohl být méně svázaný rivalitou, ješitností a napětím, které k divadlu přirozeně patří.
Manželství s ním nebylo klidný přístav
Soukromý život Josefa Vinkláře byl stejně neklidný jako některé jeho role. Poprvé se oženil s herečkou Janou Dítětovou, se kterou měl syna Jakuba. Manželství se ale rozpadlo. Vinklář se zamiloval do herečky a spisovatelky Ivanky Deváté, s níž měl syna Adama. Jejich vztah byl mimořádně bouřlivý, protože se vzali, rozvedli a znovu se k sobě vrátili.
O Vinklářovi se tradovalo, že měl rád společnost, večírky a ženskou pozornost. Podle vzpomínek jeho syna Jakuba byl doma sice milovaný, ale rozhodně ne jednoduchý. Rodina prý dobře věděla, že má sklon mizet za zábavou a že jeho životní tempo nebylo pro partnerský vztah zrovna ideální. Takové věci se v rodině dají chvíli brát s humorem, ale jen do chvíle, než se z nich stane každodenní únava.
Přesto by bylo laciné udělat z něj jen nenapravitelného bohéma. Vinklář byl člověk s výraznou energií, talentem, slabostmi i sobectvím, které k jeho životu patřily stejně jako potlesk. Ženy kolem něj to zřejmě neměly snadné. Na druhou stranu ani on sám se nevyhnul bolestem, které přicházejí ve chvíli, kdy člověk narazí na hranice vlastních citů.
Láska, kvůli které chtěl změnit celý život
Vinklář měl podle dobových vzpomínek prožít i silný vztah se ženou, která žila v Kanadě. Právě tato láska ho měla zasáhnout natolik, že byl údajně ochotný uvažovat o odchodu z herectví i o stěhování za hranice. Pro člověka, který celý život dýchal divadlem, by to byl zásadní krok. Nakonec k němu ale nedošlo.
Zůstalo mu jeviště, kamera a práce, která ho provázela od dětství až do posledních měsíců života. Ještě krátce před smrtí se počítalo s jeho návratem k doktoru Cvachovi v pokračování Nemocnice na kraji města. Zdravotní stav mu to už nedovolil. Zemřel po vážné nemoci v září 2007 ve věku 76 let.
Josef Vinklář po sobě nezanechal obraz bezchybného muže. Zanechal po sobě obraz výjimečného herce, který byl na jevišti přesný, před kamerou nezaměnitelný a v soukromí často těžko uchopitelný. Právě ta směs talentu, tvrdosti, slabostí a vnitřní vášně z něj dělá osobnost, o které se dá mluvit i po letech.
Některé role zestárnou spolu s dobou. Ty jeho ne. Inspektor Bouše, čert Lucius, taxikář Alois i doktor Cvach pořád fungují, protože v nich není jen televizní vzpomínka, ale kus lidské pravdy. A ta se z dobrého herectví neztrácí.
Zdroje:
extra.cz, denik.cz, magazin.aktualne.cz, tyden.cz
