Článek
Hospodářská policie zametá pod koberec.
Příčinou je lustrace osob a nechuť něco řešit
Občanovi policie ve většině případů právo nepřizná. Důvodem je zřejmě lustrace osob, která ovlivní další průběh vyšetřování. Dalším důvodem je nepřiznáni osobám podávající trestní oznámení statut poškozené osoby. Pokud o to oznamovatel trestného činu nepožádá sám, nejlépe již v průběhu řízení, nemá pak žádnou možnost se v takovém případě bránit, nemá možnost se seznámit s výpověďmi podezřelých, nahlížet do spisu i jinak se aktivně podílet na vyšetřování. Přitom je povinností policie občana o jeho právech poučit a seznámit se všemi možnostmi, které má, nebo mu vysvětlit proč mu právo poškozené osoby v trestním řízení přiznáno být nemůže. Je to totiž velmi důležitá věc a kdo o ní neví má smůlu.
Proč by to ale dělala? Není pohodlnější a jednodušší pracovat s nevědomostí oznamovatele? Svou pohodlností nezabývat se věcmi, které nejsou žádoucí, tak zametají trestní skutky pod koberec a spisy odkládají. Zřejmě jsou jim za tuto chvályhodnou činnost připisovány body a možná i odměny, které však platí daňový poplatník, občan. Není nám souzeno zjistit jakými vnitřními předpisy se policisté v těchto případech musí řídit. Právo ve spravedlivý proces to ale není. Policie nemá zájem a právo ho mnohdy ani nezajímá. Raději ze všech trestních podání vybere jen ty skutky, u kterých již předem ví, že je může s klidným srdcem odložit. Ze své dlouholeté zkušenosti ví, že občan pak ve své naivitě a bezradnosti srazí paty, dál bude nadávat, jen se jeho okruh nadávek zvětší.
Ve vyšetřování týkající se hospodářské kriminality členů statutárního orgánu jsem se setkávala se slovy, že se tyto trestné činy odehrávají často a policie je s tímto velmi dobře obeznámena. Ze strany police však ale není vůle, a možná , že ani být nesmí. Pokud by totiž byla a být směla, byl by tu možná určitý precedens, který však není žádoucí. Není přece v zájmu policie ukázat ostatním, že se nemusí bát se ozvat, že i oni ve svých panelácích mají práva, a ne jen povinnost platit. Proto raději mlžme, zametejme, odkládejme a hlavně hledejme ty paragrafy, které nám kauzy pomohou odložit, a ne ty, které by pomohly trestní činnost rozkrýt a viníky potrestat.
Občan, který pak v celé této situaci zůstane úplně sám, protože se ostatní bojí, a vyčkávají, jak to celé dopadne, moc možností nemá. A pokud je slabší povahy, tak boj o právo vesměs rychle vzdá a přizpůsobí se, Jsme přece přizpůsobivý, nebo ne? Možná se ale přece jen najde člověk, který začne, a to i přes všechna úskalí, bojovat. Pak už to ale není jen boj o právo, ale začíná boj s celou mašinérii zvanou policie a soudy.
Funkce ve výboru SVJ je zlatý důl. A kdo se vyzná, tak velmi pěkný přivýdělek a kdo se opravdu vyzná, i bonus k důchodovému platu. Proč ne. Dokud se nikdo nestará, tak přece nic nehrozí. Stejně to nikdo dělat nechce. Ale pozor, to ještě nic není. Představte si že někdo má takového spojence, který měl už za totality obrovskou moc. A má ji dodnes, jen časem ještě zesílila. Jeho chapadla sahají výš, než by si obyčejný člověk mohl vůbec představit.
Pomáhat a chránit? Asi ano, ale jde především o to, koho se to týká.
Český jazyk je mocná zbraň a překrucování významů slov naše oblíbená činnost.
Rozhlédněme se kolem sebe. Kolik stojí na sídlištích paneláků, kolik takových výborů a v nich „Šikulů“ je. Vzpomeňme si ale také, jak probíhají naše schůze, kde se mnohdy rozhoduje o velkých částkách, mnohdy i milionových. Zapomínáme ale, že tyto peníze jsou naše. A abychom dobře hospodařili, musíme se také starat. Protože v momentě, kdy začneme důvěřovat, naše kontrola ochabne, nastává právě ta pravá chvíle pro naše „Šikuly“. Nemůžeme na schůzích pokřikovat na ty, kteří se zajímají jen proto, že zrovna nemám čas a v televizi běží seriál. Nebo ještě horší varianta, raději kouknu na seriál, kdoví, co tam zase na té schůzi bude, co tam zase po mě budou chtít. Tak tam raději nepůjdu, však ono se to nějak vyřeší i beze mě. Nevyřeší. Jen ti, co se zajímají se stávají rukojmími ostatních. A nezájmem a pohodlností ostatních jsou poškozování a uvádění do nevýhody.
A Šikulům se to líbí a vyhovuje. Jsou spokojení.
S pomocí jejich spojenců, správců a “ pohodářů “ pak mají obrovskou moc. A ještě větší, pokud zjistí nezájem, pasivitu a bezbolestnou neinformovanost. Protože pokud nic nevím, můžu přece říct, že jsem to nevěděl, tedy nemůžete mě přece vinit z toho, že to tak dopadlo. Omyl, nejsme ve školce. Jsme dospěli lidé, kteří mají své povinnosti.
A tak občanovi nezbývá, než bojovat dál. A sám. A ani netuší, co ho čeká. Je vtáhnut do mašinérie paragrafů, výjimek a judikátu, ve kterých se někdy neorientuji ani sami právníci, natož obyčejný člověk. Občan, kterému jsou zasílána vyrozumění o odložení začíná hledat chyby policie i soudů a to jen proto, aby zůstal ve hře a mohl ve svém boji pokračovat. Usnesení jsou mnohdy tak nesmyslná, že nad nimi zůstává rozum stát. Není to občan, který se něčím provinil, je to ale nakonec právě on, který je soudy trestán za to, že se pokusil domoci práva a označil viníky. Za to, že našel chyby policie i soudců, kteří bezmyšlenkovitě rozhodují o „nesmrtelnosti brouka“. Občan je trestán za to, že jednoduše někomu šlápl na kuří oko, a to se těmto institucím protknuté až po vrch nesmírným egem, jednoduše nelíbí.
Občan je zahlcován paragrafy, kterými se ho tyto instituce snaží znechutit nebo donutit, aby platil drahé právníky, kteří však mnohdy této spleti nerozumí také. Zdravý selský rozum tak s právními ustanoveními ruku v ruce nejdou, spíše naopak.
A tak se občan motá v kruhu vice a více, jeho přesvědčení o nesprávnosti postupů těchto orgánů a institucí roste, ale sil ubývá.
Co mu nakonec zbyde?
Má dvě možnosti. Buď se přizpůsobí a bude žít v paneláku plném lži, nenávisti, s pocitem soužití lidí, kteří ho svou laxností a nezájmem poškozují nebo se odstěhovat a popřát těmto lidem hodně zdaru a hlavně stále vysoké výdělky, aby to pak všechno zvládli. Protože odvody do fondu oprav jsou ze zákona povinné, a čím větší budou, tím lépe a bezstarostněji se bude „Šikulům“ hospodařit!!!
