Článek
Jo. Tak nějak vypadá tichý kolaps. V těle ženy, která se naučila, že být milá je bezpečnější než být slyšet.
1. Mlčet umíme skvěle. Až moc.
Od dětství jsme vedené k tomu, abychom neobtěžovaly. Abychom byly „hodné holky“.
Ale co to znamená v dospělosti? Že i když nás něco bolí, raději si to necháme pro sebe.
Ať už je to únava. Smutek. Vztek. Zklamání.
Jenže když člověk dlouho mlčí, jednou to z něj prostě… vybuchne. A okolí řekne:
„Proč jsi tak přecitlivělá?“ nebo „Nevymýšlej si.“
2. Jsem citlivá. Ne slabá.
Už mě unavuje omlouvat se za to, že vnímám věci hlouběji. Že mě rozbrečí věta. Že se mě dotkne pohled.
To není slabost. To je dar. Jen v tomhle světě někdy působí jako problém.
Ale víš co? Nejsem robot. Nejsem filtr na emoce. A už vůbec nejsem schránka na očekávání ostatních.
3. Ticho je sexy. Ale pravda je silnější.
Naučila jsem se mlčet i ve chvílích, kdy jsem měla křičet.
Ale v sobě už tu sílu nemám. Tak teď píšu.
A možná to bude číst někdo, kdo to zná taky. Kdo se každý den přetvařuje, i když by nejradši utekl.
Tobě chci říct: nejsi v tom sama.
Samota
Na závěr:
Nečekám, že mi po tomhle textu zavoláš.
Ale možná si na mě vzpomeneš, až ti zas někdo řekne, že jsi hysterická.
Nejsi. Jen už prostě nemáš sílu šeptat.
