Článek
Anotace
Jsou 3 roky dostatečný čas na to, aby se člověk nepoznal v zrcadle?
Teo pochází z maloměsta, žije ve své bublině, ve které tvoří komiksy a píše příběhy. Může se zdát, že je dobrovolně samotářem, ale opak je daleko od pravdy. Počet přátel by napočítal na prstech jedné ruky a štve ho, že jich není více. Čeká ho nástup na vysokou v Praze, kdy prvně bude daleko od všeho, co zná a na co se může spolehnout.
Jáchym je Pražák, takže by měl být zvyklý na velké množství lidí. Je však silný introvert. Přesto nemá sebemenší problém se s kýmkoliv seznámit a nimrat se v jejich duši. Naslouchá, pomáhá, ale nikdo mu zcela nevěnuje pozornost. Čas preferuje trávit sám: čtením, videohrami a prací v kavárně, kde si užívá tichost tamních návštěvníků.
Tyto kluky spojí zpočátku prostá náhoda a zamíchání karet osudu. Ze statusu spolužáci se rozvine kamarádství a posléze silné přátelství. Čas však ukáže, kam je jejich kroky zavedou a jestli se dostanou do fáze, kdy budou muset přijmout sami sebe. Také je však otázkou, zda se změní k lepšímu nebo k horšímu…
~
Prolog: Teo
Nemůžu tomu uvěřit. Sleduju své spolužáky před radnicí našeho města, jak se naparují v oblecích a šatech a hovoří mezi sebou. Každý z nich drží tmavě modré desky a občasně se s nimi a s rodinou vyfotí, aby si uchovali vzpomínku na tento den. Skupinky přátel ze třídy taky pózují. A taky se spousta lidí objímá.
A já? No, řekněme obecně, že tu trapně postávám sám uprostřed prostranství a hromadí se ve mně emoce, který nedokážu teď rozšifrovat. Zkontroluju znova, zda mi dorazila ta zpráva. Alespoň nějaká zpráva, prosím. Zamykací stránka zeje prázdnotou. Povzdechnu si a zastrčím ho do zadní pravé kapsy.
Všechno dění nadále pozoruju, nic neobvyklého ode mě. V pravačce dřímám desky a levačku zabořím do kapsy, kde si pohrávám s fidget kostkou. Nosím ji vždy přední levé kapse. V pravé přední dávám klíče a do zadní levé strkám peněženku.
„Třído, ještě jsme se nevyfotili,“ naše třídní v květinových šatech zvolá. Máchá rukama směrem ke schodům kostela, který sdílí s radnicí roh náměstí. Spolužáci se začnou řadit a seskupovat se do jednoho bloku. Většinou čekám, než zbyde pár jedinců, kteří taky nemůžou najít místo. Zvažuju, jaké místo bude pro mě nejvhodnější, než stejně skončím na kraji skupiny.
Učitelka požádá svoji kolegyni, zda by nás vyfotila. Odcupitá k nám a postaví se po mém boku. Mám několik vteřin se připravit usmát. Můj pravý úsměv je spíše zubení, moc ho však neukazuju, je to tak lepší: neprojevovat se a zapadnout.
Druhá učitelka napočítá do tří a všichni se usmějeme. Blesk telefonu mě zcela oslepí a musím si promnout oči, aby nahodil zrak. Spolužáci vytvoří kruh kolem fotky, aby se ujistili, že vypadají dobře. Raději se nebudu koukat, protože se na fotce rozhodně nepoznám.
„Pošlete ji někdo do skupiny,“ výskne jeden spolužák.
„Jo, hlavně ne tu, kde jsem mrkla,“ ozve se další.
Stáhnu se do pozadí davu. Je mi to jedno, stejně si uložím náhodnou fotku, kterou pak nevyužiju a nenechám si ji vyvolat. V kapse a v dlani silně zmáčknu kostku. Ještě nikdy nekřupla, smůla.
„Dobrý, Teo?“ přistoupí ke mně Diana. Kvůli této slavnostní příležitosti má konečně pádný důvod si oblíct černé společenské kalhoty. Hnědé vlasy s blonďatými konečky se nad rameny zamotaly do sebe.
„Jo, přehlcen zvuky, znáš mě.“
Dianě změkne pohled, což už vím, že značí lítost. „Holka, neblbni, zvykl jsem si na konstantní hluk naší třídy.“
„No, tím bys jim měl naznačit, že mají držet huby,“ kamarádka zvýší hlas, aby ji mohl někdo zaslechnout, naštěstí, ale i bohužel ji nikdo neuslyší. Díky ní jsem zvládnul celé ty čtyři roky gymplu. Smůla, že jsem to nezvládl s –.
„Půjdeme si sednout někam do ticha?“ navrhne.
„Jasně, do parku?“ ihned vyrazíme a neohlížíme se zpět. Jsme svobodní. A taky ztracení, co sakra budeme po maturitě dělat?
~
Prolog: Jáchym
„Na zdraví!“ zakřičím a přiměju kluky, aby zvedli půllitry do vzduchu. Stihneme si ťuknout a pro jistotu ťukneme i o desku baru. Loknu si hořkou žlutou tekutinu. Zchladí mě po dlouhém dni chození v obleku skrz betonovou džungli.
Odložím svůj půllitr a opřu se lopatkami o hranu baru. Z reproduktorů duní hudba: „Přijdu do klubu, v kapse ani búr. Hnedka je všem jasný, že jsem nejvíc cool.“ Spoustu lidí tu poskakuje do hudby přehrávající se z reproduktorů. Někteří zase spíše preferují jak požívání alkoholu, tak i vdechování kouře skrz cigaretu.
Kluci se mezitím rozprostřeli po klubu. David si našel jinou skupinku, Marek si objednal panáka a o Jonáši nemám tucha. Popadnu svoje pivo. Vydám se do vnitra davu. Neplánuju tancovat, ale hledat někoho, kdo je taky sám a s kým můžu pokecat.
U sloupu stojí holčina s tmavými vlasy a brýlemi. Polyká zlatavou tekutinu z malé skleničky, a tím si zakrývá tvář. Těká očima po místnosti. Jukne se na mobil a frustrovaně ho zastrčí.
Odhodlám se. „Pozdravím a představím se, hezky po staru. Na první pohled pozná, jak jsem cool. Je jí hned jasný, že nésu žádné vůl.“
„Ahoj, jsem Jáchym,“ vykouzlím úsměv a zamyslím se, „ty jsi tu sama?“
„Ne ne, jen kamarádky se někam ztratily,“ máchne rukou do centra dění, „jsem Kamila.“
„Těší mě, chceš si povídat?“
A tak zaplujeme do prázdného boxu. Během půl hodiny se dozvím, že studuje na Matfyzu, miluje kriminálky a původně měla jít na forenzní chemii, jenže se nedostala. Upřímně jí řeknu, že vidím, jak jí něco běží hlavou, ale dám jí prostor. Po několika úsměvech a nastavenému uchu to vyklopí: rozešla se s přítelem a měl se dostavit, aby si to zkusili naposledy vyříkat.
Kývám a soustředím se jen a jen na ni. Ze začátku vyprávění slzí a složitě nachází slova. Poté se však rozpovídá, uvědomí si, že svoji hodnotu přirovnávala k tomu, jak se k ní chová. Potvrdím ji, že vnímat se pouze skrz zrcadlo někoho jiného nedává smysl. „Sedni baby vedle mě, odevzdej se přírodě. Sedni baby na můj klín, strašně smrdím, já to vím. Kdo rád lidi voňavý, tak tu se mnou nesedí.“
Žertuju a pozvu ji na panáka čehokoliv, co aktuálně má. Kamila vřele přijme mou nabídku. Zaplatím stovku. Ona to do sebe ihned kopne.
„Moc ti děkuju, už dlouho jsem se necítila tak komfortně mezi lidmi,“ poznám, že zčervená.
„Nemáš zač, rád jsem si tě vyslechl.“ Je fajn, snad to vyřeší se svým klukem.
„Vyměníme si kontakt?“
„Tak jo. Instagram?“ vytáhneme oba mobily. Kamila mi ukáže název svého účtu, potom já. Stojíme vedle baru. Pohladí mi rameno a prsty se jí posunou až k mému loktu. Sakra, já ji ale nebalil! Lehce nadskočí. Sáhne po mobilu. Přečtu jméno, u něhož se nachází červené srdíčko. Alex.
„Omlouvám se, musím jít, ráda jsem tě poznala.“
„Já tebe –,“ nečeká na moji odpověď, „taky.“ Uteče a v dálce vidím, jak zvedne hovor. Otočím se k baru a zapiju cokoliv, co cítím, svým pivem. Vsadím se, že jsem o ní slyšel naposledy.
~
Zmíněná píseň: Odevzdej se přírodě od KULE
