Eduard Hrubeš z Neváhej a toč: Vážnou nemoc milované manželky si do smrti vyčítal, vinil sám sebe

I přes osobní tragédii však na diváky Eduard Hrubeš nikdy nezanevřel. V době, kdy neexistoval internet ani chytré telefony, bylo natočení vtipného momentu na VHS kameru malým svátkem. Pořad Tak neváhej a toč (dříve také Neváhej a toč), který pak dokonce doplnila Veronika Žilková, dokázal v českém prostředí něco unikátního. Vytvořil komunitu lidí, kteří se nebáli poslat kousek svého soukromí do televize.

Hrubeš nebyl jen moderátorem, byl průvodcem, který nikoho neurážel a neshazoval. Jeho komentáře byly chytré, trefné a vždy lidské. Diváci cítili, že je jedním z nich, a proto mu s důvěrou posílali tisíce kazet měsíčně. Když Nova takřka okopírovala jeho formát a vyšla ven s pořadem Natočto!, byl Petr Rychlý sice také skvělým moderátorem, ale Hrubeše nepřekonal.

Výběr videí tehdy nebyl náhodný. Dramaturgie pořadu musela projít stovky hodin materiálu, aby vybrala ty pravé perly. Často se stávalo, že technická kvalita nahrávek byla velmi nízká, ale obsah byl natolik silný, že v pořadu prostě nesměl chybět. Eduard Hrubeš se na natáčení pečlivě připravoval a ke každé části pořadu si psal poznámky, aby jeho průvodní slovo nepůsobilo strojeně.

Mnohdy se stalo, že se vtipná situace odehrála přímo ve studiu, když hosté vzpomínali na své vlastní trapasy. Tento lidský rozměr dělal z pořadu víc než jen pouhou přehlídku pádů z kola nebo dortů v obličeji.

Pořad měl svůj původ ve Spojených státech amerických, kde byl podobný formát populární. V České republice byla ale vytvořena originální verze, která se obešla bez licencí. Oproti zahraničních mutacím byla kratší i svižnější. Nechyběly ani záběry dětí a rodinných trapasů, což by dnes, v době, kdy se i děti na sociálních sítích začínají skrývat, asi rodiče jen tak neposílali. Jenže tehdy nebyly sociální sítě, nikdo neřešil digitální stopu malých dětí. A tak bylo materiálů více než dost.

Ačkoliv dnes mají Eduarda Hrubeše diváci spojeného zejména se zábavným pořadem, otec, který byl operním barytonistou v Janáčkově opeře v Brně, chtěl mít ze syna diplomata. Rozvíjel jeho jazykové vzdělání, dal ho na francouzské gymnázium.

Díky americkým filmům se Hrubeš naučil angličtinu, mluvil také polsky, slovensky, rusky a ovládal latinu. V roce 1955 byl přijat na Vojenskou technickou akademii Antonína Zápotockého v Brně, ale lékaři mu studium zakázali. Dal se tak na studia Vysoké školy zemědělské, kterou ale po dvou letech ukončil a nastoupil základní vojenskou službu. Už tam tehdy založil hudební skupinu, která se jmenovala Vojenský polyekran.

Pak se na lesnickou fakultu sice vrátil, ale za rok už byl zase pryč. Dal se pak na studia FAMU a na projekci filmu A co dále, Baltazare se seznámil se svou budoucí manželkou Blankou. Ta se stala jeho životní láskou a její odchod ho naprosto zlomil. Už proto, co mu tehy předcházelo.

„Bylo to na FAMU. V pátek odpoledne vždy promítali filmy a my jsme si vedle sebe náhodou sedli. Promítali film A co dále, Baltazare a ona začala plakat již na začátku. Chytila mě za ruku a já už ji nepustil. Od té chvíle jsme se od sebe nehnuli,“ popsal Hrubeš jejich seznámení v pořadu 13. komnata. Paní Blanka mu byla vždy oporou. V letech, kdy v České televizi teprve začínal, v době, kdy se živil jako konferenciér.

Pokud přemýšlíte, jaký rozdíl je mezi moderátorem a konferenciérem, je to jednoduché. Dříve se u nás běžněji používalo označení konferenciér. Tento výraz vychází z francouzského slova conférence, což v původním smyslu znamenalo přednášku nebo promluvu. Konferenciéři byli ústředními postavami v kabaretech, estrádách nebo při tanečních zábavách, kde uváděli jednotlivá čísla programu a bavili publikum vtipným slovem.

Slovo moderátor se v češtině začalo výrazněji prosazovat až později, především s rozvojem rozhlasového a televizního vysílání. Zatímco konferenciér byl spíše bavičem na pódiu, moderátor plní roli průvodce, který usměrňuje diskusi nebo tok informací. Dnes se termín konferenciér používá už jen zřídka, většinou v souvislosti s klasickými koncerty nebo tradičními estrádními vystoupeními, zatímco moderátor se stal univerzálním pojmem pro všechny typy pořadů.

Hrubeš byl s kostýmní výtvarnicí Blankou velmi šťastný, společně vychovali dvě děti. Osudový pro ně byl ale rok 2012, kdy si se ženou vyšli na procházku. Hrubeš si šel po návratu domů na chvíli zdřímnout, a když se probudil, manželka seděla v křesle a zmateně se ho ptala, proč nevidí na televizor.

Ukázalo se, že během jeho spánku prodělala mozkovou mrtvici, po které oslepla a zůstala upoutaná na lůžku. Hrubeš si svůj krátký „šlofík“ nikdy neodpustil. „Je to neštěstí. Blanka, která byla vždycky tak vitální, všude jí bylo plno, a teď bezmocně leží u boromejek. Už není naděje,“ uvedl tehdy. Jeho žena byla tehdy velmi statečná, na nic si nestěžovala. Zůstal v nemocnici a Hrubeš ji navštěvoval každý den. Takové muže aby dneska člověk pohledal! To je důkaz lásky, pan Hrubeš už nemusí nic říkat. To, jak se chová, mluví za všechno," říkala tehdy jedna žena z tamního personálu. Zemřela v roce 2014. „Když Edovi zemřela jeho žena Blanka, jako by ztratil smysl života. Zbyl z něj jen stín a život ho přestal těšit,“ řekla tehdy spisovatelka Blanka Kovaříková.

Navzdory své zjevné laskavosti čelil Hrubeš za svého života také obvinění, že spolupracoval s StB. Eduard Hrubeš se v seznamech Státní bezpečnosti objevil jako důvěrník, což ve svých materiálech uváděli publicisté Josef Maraczi a Petr Cibulka. Sám Hrubeš však jakoukoli vědomou formu spolupráce s tehdejší tajnou policií odmítal.

Když se ho na toto téma v roce 2013 přímo zeptal jeden z diváků v televizním chatu, moderátor odpověděl záporně. Svou přítomnost v seznamech vysvětloval tím, že mu někdo neprávem připsal činy a příběhy úplně jiného člověka.

Svou ženu nakonec přežil o osm let, ačkoliv na konci života trpěl vleklými zdravotními potížemi. Odešel v srpnu 2021.

Zdroj: Česká televize, vlasta.cz, extra.cz, blesk.cz, csfd.cz