Erika Stárková: Přežila rakovinu a rok nemohla mluvit. Dnes si o sobě přečte, že je až moc hlučná

Herečka Erika Stárková, kterou proslavil seriál MOST!, si prošla před lety těžkou životní zkouškou. Ve třiceti letech jí lékaři diagnostikovali rakovinu štítné žlázy. Musela podstoupit dvě operace, po kterých dokonce rok nemohla mluvit. Dnes žije úplně jinak. Vychovává dceru Almu, kterou má s dýdžejem z Peru, a po rozchodu se spoléhá hlavně na svou intuici a život v přírodě. Vztah s partnerem jí totiž nevyšel, ale hlavu Erika rozhodně nevěší.

Erika Stárková na okamžik, kdy se dozvěděla o své nemoci, nikdy nezapomene. Bylo jí třicet let a tělo jí začalo dávat jasné signály, že něco není v pořádku. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu štítné žlázy a lymfatických uzlin. Pro herečku a zpěvačku to byla děsivá zpráva. Nešlo jen o strach ze smrti, ale i o strach ze ztráty hlasu, který je jejím hlavním pracovním nástrojem. Před operací v nemocnici v Motole podepisovala stohy papírů, ale v hlavě měla strach, aby mohla ještě vůbec někdy promluvit.

Všechno vyvrcholilo ale až po léčbě ve chvíli, kdy řídila auto. Najednou ji přepadl obrovský nával úzkosti a fyzické slabosti. Říkala, že se člověk někdy sesype až ve chvíli, kdy to všechno skončí. Musela zastavit u lesa, sednout si na zem a prostě jen plakat. Byl to moment, kdy pochopila, že její dosavadní životní tempo ji ničí. „Veškeré nemoci, které máme, jsou nějaké upozornění a klepání. Je to vlastně obrovský dar,“ uvažovala zpětně. „Je to obrovský kopanec tam nahoře, abysme si uvědomili ‚Hej, prober se, něco neděláš, jak bys měla.‘ Vím, že každej ten proces má jinak a může působit na někoho teďka hodně bolestně, co říkám. Protože samozřejmě spousta věcí je dědičných. My jsme taky rakovinu měli v rodině, vymírali na to naši blízcí v té rodině. Ale já jsem šla tuhle cestu a hodně jsem to pak razila i v té léčbě,“ dodala.

Štítná žláza je malý orgán na krku, který vyrábí hormony ovlivňující metabolismus celého těla. Rakovina v této oblasti se často projevuje nenápadně. Člověk si může nahmatat bulku na krku, mít potíže s polykáním nebo cítit tlak v hrdle. Častým příznakem je také chrapot nebo změna hlasu, protože nádor může tlačit na hlasivkové nervy, které vedou těsně kolem žlázy.

U Eriky šlo o vážnější formu, protože se rakovina rozšířila i do lymfatických uzlin. Ty fungují jako filtry v těle, a pokud se do nich dostanou rakovinné buňky, hrozí další šíření nemoci. Léčba vyžaduje kompletní odstranění štítné žlázy a následně často i léčbu radioaktivním jodem, který zničí zbylé buňky. Člověk i po léčbě musí chodit na pravidelné kontroly až do konce života, protože rakovina štítné žlázy má sklon k pozdním recidivám.

Zásadním momentem pro herečku bylo, že operace u Eriky neproběhla hladce. Hned po prvním zákroku za ní přišel primář s tím, že má tušení, že něco není v pořádku. Operatér měl obavu, že kvůli snaze nepoškodit hlasivky neodstranil veškerou nádorovou tkáň, a proto doporučil okamžitou reoperaci. Erika musela okamžitě na druhou operaci. I když se lékaři snažili, jedna z jejích hlasivek zůstala po zákroku ochrnutá.

Následovalo období, které by pro většinu lidí bylo noční můrou. Erika Stárková rok nemluvila. Komunikovala jen minimálně a potichu, v podstatě šeptala. Musela chodit na logopedii a hlas znovu „rozcvičit“, protože hlasivka je sval, který se musel znovu naučit hýbat. Ten rok strávila v ústraní, hodně chodila do přírody a v tichu přemýšlela o svém životě. Dnes říká, že to byl dar, který jí pomohl najít samu sebe.

Po vyléčení a návratu k práci přišla další velká životní změna, a tou bylo mateřství. Erika se zamilovala do peruánského dýdžeje a hudebníka Césara Chunka. Společně mají dceru Almu. Vztah s mužem z úplně jiné kultury jí otevřel nové obzory, ale nakonec nevydržel. Erika na dceru zůstala sama, ale rozchod nebere jako tragédii.

S Cesarem udržují vztah kvůli dceři, ale Erika si svůj život zařídila po svém. Odstěhovala se k Berounce, kde žije v komunitě podobně smýšlejících lidí. Její přístup k výchově je velmi volný a přirozený. Almu kojila do čtyř let a do lesní školky ji doprovázela tak dlouho, dokud dcera sama neřekla, že už tam chce zůstat sama. Pro Eriku je nejdůležitější, aby její dcera vyrůstala bez zbytečných tlaků a v kontaktu s přírodou. „Jakmile nosíte pírka v uších, máte batikované oblečení a mluvíte veřejně o věcech, které tady byly odpradávna a za které byly dřív ženy upalovány, a přitom třeba u indiánů byly odedávna normální, jste automaticky považováni za ezo člověka,“ posteskla si. „Devět měsíců jsem byla domečkem své dcery, kde se ona vyvíjela, a tak se teď do mé náruče může vracet kdykoliv. A když říkám kdykoliv, myslím opravdu kdykoliv. S dcerou to tak mám, sedne mi i desetkrát za den na klín, protože to zrovna potřebuje,“ dodala.

Zkušenost s rakovinou Eriku změnila i profesně. Když se jí hlas po roce vrátil, zjistila, že má úplně jinou barvu a větší rozsah. To jí umožnilo zpívat náročné jazzové nebo operní kusy, na které si dřív netroufla. Lidé jí sice občas říkají, že je hlučná nebo příliš výrazná, ale potlačovat sebe samu, když tak dlouho nemohla mluvit? To by byla velká škoda. Erika i v show Možné je všechno ukázala, že je výrazná osobnost, kterou rozhodně nepřehlédnete.

Dnes se věnuje divadlu, filmu i vlastní hudbě. Nedávno se objevila ve filmu Milion i Tony má plán a stále vystupuje v divadle. Diváci ji mohli vidět například v Žítkovských bohyních, Pusťte Donnu k maturitě!, čeká ji také premiéra Komedie omylů a hry Husákovy děti. „Myslím, že do života mi přichází postavy, které se mnou mají skutečně něco společného, ať už z minulosti, přítomnosti, nebo třeba v budoucnosti. Proto je zrovna hraju. Mají nějakým způsobem vždycky něco blízkého s tím, kým jsem,“ řekla. Je důkazem, že i po těžké nemoci a rozchodu se dá žít naplno, pokud se člověk nebojí poslouchat svou intuici a nenechá se svázat tím, co si o něm myslí ostatní.

Zdroj: blesk.cz, lifee.cz, nzip.cz, linkos.cz, novinky.cz