Jak dnes žije Venca Konopník? Broňka Černého byste nepoznali, herectví se vzdal a jezdí kamionem

Jenže Broněk Černý po slávě vlastně nikdy moc netoužil. Všechno to začalo v roce 1983. Tehdy jako jednadvacetiletý rodák ze Strakonic přišel na konkurz do prvního dílu Slunce, seno, jahody. Původně chtěl jít jen do komparzu, aby si vydělal slíbenou stokorunu na pivo. Osud tomu ale chtěl jinak. Popletl si dny a na místo dorazil ve chvíli, kdy se vybíraly hlavní role.

Zdeněk Troška si ho všiml okamžitě. Když se ho režisér zeptal na jméno, Černý mu se svou typickou bezprostředností odsekl: „Co ti je po tom?“ Právě tato drzost a naprostá přirozenost Trošku dostala. Viděl v něm přesně ten typ vesnického frajírka, kterého pro roli Venci hledal. Během tří týdnů už stál absolutní neherec před kamerou. Pikantní tečkou za jeho prvním honorářem je fakt, že cestou z konkurzu dostal pokutu přesně ve výši oné stokoruny za rychlou jízdu.

Ačkoliv byl Broněk Černý neherec, mezi zkušené profesionály zapadl skvěle. Nejbližší vztah měl s Helenou Růžičkovou a jejím synem Jiřím. Po skončení natáčení trilogie s nimi dokonce dva roky objížděl republiku se společným zájezdovým pořadem. Růžičková na něj nedala dopustit a brala ho téměř jako člena rodiny, což bylo znát i na kameře, kde hráli zeťáka a tchyni.

S filmovou Blaženou, kterou hrála Veronika Kánská, ale o žádnou velkou lásku ve skutečnosti nešlo. Křehká blondýnka byla tehdy velmi mladá, v době natáčení prvního dílu jí bylo dokonce jen šestnáct let. Každý z nich měl tak svůj život. Přesto se po čtyřiceti letech od premiéry oba rádi setkávají na vzpomínkových akcích v Hošticích, jako byl velký festival v roce 2024.

Zatímco mnozí by po takovém úspěchu usilovali o konzervatoř, Broněk Černý zvolil jinou cestu. Herectví ho sice bavilo, ale vnímal ho spíše jako brigádu než jako životní poslání. Po několika menších rolích ve filmech jako Zelená léta nebo Tísňové volání se rozhodl pro stabilnější řemeslo. Stal se řidičem kamionu.

Profese kamioňáka ho nakonec zavedla do všech koutů Evropy, nejčastěji však brázdil dálnice do Německa. Sedavé zaměstnání a věk se na jeho vizáži podepsaly. Dnešní Broněk Černý už není ten štíhlý mladík s vypracovanou postavou, který se proháněl na motorce. Sám s humorem přiznává, že kila šla nahoru rychle, když člověk celý den jen sedí a drží volant. Přesto mu zůstal jeho nezaměnitelný úsměv a jiskra v očích, které v osmdesátých letech dostávaly holky do kolen.

Dnes žije Broněk Černý ve svých rodných Strakonicích, což je do Hoštic jen pár kilometrů. Je šťastně ženatý a s manželkou vychoval dvě děti, syna Ondřeje a dceru Terezu. Přestože na filmový svět v podstatě zanevřel a rozhovory poskytuje jen výjimečně, pro jednu osobu udělal výjimku. Pro milovaného režiséra Zdeňka Trošku. Z čistého přátelství přijal v roce 2003 epizodní roli šmíráka v komedii Kameňák. „Je škoda, že s herectvím skončil. Měl talent, byl v něm velký potenciál,“ prohlásil o něm.

Vencu Konopníka lidé na ulici už téměř nepoznávají, což mu vlastně vyhovuje. Užívá si klidného důchodu a občasných návštěv u Zdeňka Trošky na kus řeči. Na svou nejslavnější roli vzpomíná rád, ale k herectví by se vrátil už jen tehdy, pokud by šlo o opravdu zajímavou nabídku, která by odpovídala jeho současnému věku a naturelu. Možná by ale stačilo říct právě on je „tím Konopníkem“ a režiséři by se o něj přetahovali. Dodnes jsou totiž tyto komedie divácky velmi úspěšné, a to napříč generacemi. Přitom tehdejší natáčení nebylo žádný med.

Trilogie Slunce, seno… je doslova protkaná neuvěřitelnými historkami. Zdeněk Troška tehdyvsadil na kombinaci profesionálů a neherců přímo z Hoštic, což vytvořilo perfektní partu, která spolu zažila krásné časy.

Jedna z nejslavnějších scén, kdy Helena Růžičková (Škopková) fackuje svou filmovou dceru Blaženu, nebyla žádným filmovým trikem. Růžičková byla známá tím, že neuměla facku jen naznačit. Veronika Kánská tak od své filmové matky skutečně dostávala rány, které jí způsobovaly modřiny a slzy v očích. Traduje se, že po jednom obzvlášť silném políčku museli natáčení na chvíli přerušit, aby se mladá herečka uklidnila.

Podobně na tom byl i Martin Šotola, který hrál malého Jiříka. Ve scéně, kde ho matka bije, se Helena tak rozohnila, že ho skutečně řezala hlava nehlava. V zákulisí prý stála jeho maminka, která byla tehdy patřičně vyděšená. Režisér Troška později ale také vzpomínal, že komparzisté i štáb se často smáli tak nahlas, že se scény musely mnohokrát opakovat, protože smích byl slyšet v postsynchronech.

Hoštičtí sousedé, kteří ve filmu hráli sami sebe (například nezapomenutelná Cecilka nebo paní Konopníková), nebrali své role jako cestu ke slávě. Pro mnohé z nich byl největším lákadlem catering nebo možnost si přivydělat pár korun k důchodu.

Bez zajímavosti také není, že Luděk Kopřiva byl v civilu zapřisáhlý ateista, což byla pro Trošku největší ironie při jeho obsazování.

Své místo ve filmu má ale také babička. Ta původní z prvního dílu, Erna Červená, byla ve skutečnosti operní pěvkyně a velmi noblesní dáma. Scénu, kdy se s ní postel rozjede z kopce, si vyloženě užívala, i když se o ni štáb bál. Ve druhém díle ji pak musela nahradit Valerie Kaplanová.

Třetí díl Slunce, seno, erotika vznikal už v euforii po sametové revoluci, ale provázely ho největší problémy. Rozpočet byl napjatý a vztahy mezi herci se začaly vyostřovat. Spekulovalo se o sporech o výši honorářů mezi Helenou Růžičkovou a produkcí.

Zajímavostí je, že postava živočicháře Bédi (Jiří Lábus) měla mít v posledním díle mnohem více prostoru, ale Lábus byl tehdy tak vytížený, že se jeho scény musely točit v bleskovém tempu. I přes veškerý chaos se z trilogie stal kult, který ročně generuje televizím milionovou sledovanost. „Když jsme to točili, tak mě nenapadlo, že by ty filmy mohly mít takový ohlas a že by se i po mnoha letech pravidelně hrály v televizi a lidi je tak milovali. Je to tak asi proto, že Zdeněk Troška to prostředí velmi dobře znal a vyrůstal v tom. Takže to velmi dobře uchopil a popsal v podstatě skoro reálnou, i když někde groteskně dovedenou situaci z vesnice. A ti lidé se v tom nějakým způsobem poznali. Ale nejen lidé z té vesnice, obecně zkrátka člověk se v tom prostě poznal, ve všech těch slabostech. Já tam považuji za jednu z nejgeniálnějších scén toho filmu moment, kdy Škopek chrápe přiožralej v posteli a Růžičková přitom kouká na Angeliku a tečou jí slzy. V téhle scéně Troška mistrovsky vyjádřil lidský úděl a tragédii lidstva“ okomentoval úspěch série Lábus.

Zdroj: iDNES.cz, TV Nova, csfd.cz, Prima ŽENY