Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jiří Kajínek popsal, jak utekl z nedobytného Mírova. Plánování začalo u koštěte a hodin

Foto: Nextfoto / placená licence

Útěk, který byl považován za nemožný, se Jiřímu Kájinkovi podařilo uskutečnit díky lanu z prostěradel a odvaze skočit do neznáma

Nejznámější český vězeň Jiří Kajínek nedávno detailně vylíčil svůj legendární útěk z věznice Mírov. Prozradil, že za jeho úspěchem nestála jen náhoda, ale měsíce precizního plánování, obrovská fyzická síla a schopnost využít sebemenší chyby dozorců.

Článek

Jiří Kajínek si hned po příjezdu na Mírov uvědomil, že pokud chce na svobodu, musí dokonale znát režim věznice. Sledoval dozorce na strážních věžích a zjistil, že jejich pohyb je naprosto předvídatelný. Nejdůležitějším poznatkem bylo, že strážný musí v pravidelných intervalech kontrolovat elektronická čidla pomocí koštěte na dlouhé násadě. V tu chvíli musel dozorce odložit zbraň a na zhruba dvacet sekund se otočit k oknu Kajínkovy cely zády. Právě tento kratičký okamžik se stal základem celého plánu, protože poskytoval prostor pro prostrčení lana mříží a zaháknutí kotvy o vzdálené hradby.

Dalším chytrým tahem bylo využití změny času. Kajínek si počkal na neděli, kdy se měnil letní čas na zimní. Díky tomu byla v osmnáct hodin večer už úplná tma, zatímco o den dříve by bylo ještě vidět. Počítal s tím, že ve tmě a pod umělým osvětlením bude pro stráže mnohem těžší zasáhnout pohyblivý cíl na laně.

Výroba lana v přísně střežené cele

Materiál na útěk sháněl Kajínek dlouhé měsíce. Využíval k tomu provázky ze žaluzií, které se ve věznici vyráběly, a části prostěradel. Vše musel schovávat před pravidelnými prohlídkami, při kterých dozorci obraceli cely vzhůru nohama. Lano a hák ukrýval do rozřezaných švů matrace, které pak vlastními silami zašíval tak precizně, že nikdo nic nepoznal. Protože byl v té době ve špičkové kondici a dělal stovky kliků denně, dokázal holýma rukama ohnout i silnou ocelovou postranici postele a vyrobit z ní funkční hák.

Aby hák dostal z okna cely až na čtyřicet metrů vzdálené hradby, použil rybářský vlasec s trojháčky. Ten nejdříve vyhodil ven a zachytil ho o ostnatý drát na hradbách. Poté po vlasci jako po lanovce nechal sklouznout hák s připojeným lanem. I když se při samotné akci ukázalo, že lano je příliš krátké a musel ho narychlo v cele nastavovat, rozhodl se neriskovat odhalení a na lano naskočil.

Foto: Nextfoto / placená licence

Jiří Kájínek na premiéře filmu Bastardi: Reparát

Výstřely ve tmě a skok na svobodu

Když se Kajínek konečně spustil z výšky sedmnácti metrů, strážný na věži si ho všiml a začal střílet. Došlo však k neuvěřitelné situaci, která Kajínkovi zachránila život. Dozorce byl totiž vášnivý myslivec a byl zvyklý na starý typ lovecké pušky. Přestože měl v ruce moderní automatickou zbraň, po každém výstřelu zmateně natahoval závěr rukou, jako by přebíjel starou kulovnici. Tím zbytečně vyhazoval ostré náboje na zem a mohl střílet jen velmi pomalu.

Kajínek díky tomu stihl sjet k hradbám, odtud seskočit dalších osm metrů do hluboké tmy pod věznicí a zmizet v lese. Přestože si při dopadu na kameny poranil kotník a měl sedřenou kůži na dlaních, dokázal se probojovat náhonem a hustými kopřivami až k silnici. Zatímco ve věznici houkaly sirény a strážní propadali panice, Jiří Kajínek už byl na cestě do Prahy, kde se mu podařilo skrývat několik dalších týdnů.

Foto: Nextfoto / placená licence

Jiří Kájínek na své autogramiádě

Život uprchlíka v srdci hlavního města

Poté, co se Jiřímu Kajínkovi podařilo zmizet z okolí Mírova a dorazit do Prahy, našel útočiště v bytě Marie Černé. Ta byla manželkou Ludvíka Černého, jednoho z takzvaných orlických vrahů, se kterým se Kajínek znal z vězení. Mnoho lidí si tehdy představovalo, že se Kajínek třese strachy v temném úkrytu, ale skutečnost byla zcela jiná. Kajínek se rozhodl, že se nebude schovávat jako štvaná zvěř, a začal vést až neuvěřitelně běžný život přímo před očima veřejnosti.

Hned druhý den po svém útěku, kdy jeho tvář znali lidé z každých televizních zpráv, se vydal do kina na film Ponorka U-571. Kajínek si chtěl vyzkoušet, zda ho lidé na ulici poznají, ale zjistil, že pokud se člověk chová přirozeně, nikdo v něm nebezpečného zločince nehledá. Jako jediné maskování používal jen obyčejnou čepici nebo tmavé brýle. Pravidelně chodil běhat do Prokopského údolí, nakupoval v běžných obchodech a pohyboval se v centru Prahy, aniž by ho kdokoli zastavil nebo nahlásil policii.

Foto: Nextfoto / placená licence

Z Jiřího Kájínka se po propuštění stala celebrita

Nečekaný konec svobody

Klidné období na útěku trvalo přesně jednačtyřicet dní. Policie nakonec získala informaci o jeho pobytu v bytě na sídlišti Velká Ohrada. Zásah, který proběhl 8. prosince 2000, byl velmi dramatický a sledovaly ho miliony lidí v přímém přenosu. Členové elitní jednotky URNA se spustili na lanech ze střechy panelového domu, rozbili okna a do bytu vnikli za pomoci dýmovnic a výbušek. Kajínek byl tehdy v bytě sám a policisté ho překvapili v posteli, takže neměl šanci klást odpor.

Policisté se k němu během zatýkání i po něm chovali podle slov Kájínka s velkým respektem. Členové zásahových jednotek mu prý později řekli, že si jeho útěk z Mírova zaslouží uznání jako sportovní výkon, který by sami dokázali napodobit jen po dlouhém tréninku. Po zatčení byl Kajínek převezen do věznice Valdice a později zpět na Mírov, kde strávil dalších sedmnáct let, než mu v květnu 2017 udělil milost prezident Miloš Zeman. Od té doby žije Kajínek jako svobodný člověk a říká, že je jeho životní příběh cennou zkušeností, která ukazuje, že nikdy nemá člověk nic vzdát.

Foto: Nextfoto / placená licence

Život na svobodě si Jiří Kájínek užívá

Nejznámější zločinec v Česku

Jiří Kajínek byl v roce 1998 pravomocně odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za dvojnásobnou nájemnou vraždu a jeden pokus o vraždu. Podle rozsudku měl v květnu 1993 v serpentinách pod plzeňskou věznicí Bory zastřelit podnikatele Štefana Jandu a jeho osobního strážce Juliána Pokoše, zatímco druhý strážce, Vojtěch Pokoš, útok s těžkými zraněními přežil a později se stal hlavním svědkem obžaloby.

Kajínek se po celá léta ve vězení hájil tím, že vraždy nespáchal a že se stal obětí justičního spiknutí, do kterého byla zapletena tehdejší plzeňská policie. Argumentoval mimo jiné tím, že na místě činu nebyly nalezeny žádné přímé důkazy jako otisky nebo DNA, a naznačoval, že skutečnými pachateli mohli být sami policisté, konkrétně tehdejší major Kronďák. „Skoro čtvrt století ze mě někteří dělají vraha. Ale proč bych střílel já? Jaký bych měl důvod?“ řekl v rozhovoru bývalý policista. „Kajínka jsem viděl dvakrát v životě. Pokaždé u soudu. Poprvé v devadesátých letech, když jsem vypovídal jako svědek u prvního hlavního líčení. A podruhé, když jsem byl předvolaný u jeho prvního pokusu o obnovu procesu,“ dodal.

Před tímto rozsudkem měl Kajínek za sebou bohatou trestní minulost zahrnující majetkovou trestnou činnost a ozbrojené napadení veřejného činitele, za což si odpykával dřívější tresty. Dnes je z něj ženatý muž, ale také celebrita, se kterou se lidi fotí na ulicích. Ačkoliv má za to, že jsou na světě lidé, kteří mu zničili život, nenávist a pomstychtivost v sobě prý nedrží. Je rád, že může ráno vstát, sám se obsloužit a jít na procházku na čerstvý vzduch.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz