O čem vypráví Prachařův film Dream Team? Zlato z paraolympiády se vracelo kvůli sousedským drbům

Sportovní historie zná případy, kdy si chtěl někdo přilepšit a vyhrát za každou cenu. Ale podvod, který se odehrál v roce 2000 na paralympiádě v Syndey, byl úplně jiné kafe. Španělský basketbalový tým tehdy ovládl turnaj pro mentálně postižené sportovce, jenže radost byla postavená na lži, která na dvanáct let vymazala jednu celou kategorii sportovců z mapy světa.

Hlavní strůjcem této akce byl Fernando Vicente, tehdejší prezident španělské federace pro sportovce s mentálním postižením. Jeho motivace byla prostá. Čím více medailí španělská výprava přiveze, tím vyšší státní dotace a peníze od sponzorů federace získá. Vicente proto sestavil tým, ve kterém deset ze dvanácti hráčů žádné postižení nemělo. Byli to zdraví amatérští basketbalisté, kteří prostě jen chtěli vyhrát a podívat se do Austrálie. Navíc jim bylo přislíbeno od Španělského olympijského výboru 200 tisíc dolarů, pokud se to podaří. A to už stálo za námahu.

Průběh celého podvodu byl až mrazivě snadný. Mezinárodní paralympijský výbor tehdy důvěřoval národním federacím, že své sportovce řádně testují. Ve Španělsku však stačilo podepsat formulář. Novinář Carlos Ribagorda, který se do týmu dostal, později vypověděl, že nikdo z hráčů neprošel žádným psychologickým vyšetřením ani testem IQ. „Pět měsíců před olympiádou mě pozvali do mužstva. Napřed jsem nechápal proč – všude jen zdraví hráči. Pak mi spoluhráči i trenéři řekli, že stejně všichni ví, že sport mentálně postižených je fraška. Tehdy jsem si řekl, že to celé prozkoumám. S vydavatelem jsme se domluvili, že připravím reportáž, která podvod odhalí,“ vzpomínal. Jenže jakkoliv to někdo mohl vnímat jen jako frašku, i v takovém sportu se točily velké peníze. A o to šlo.

Na hřišti v Sydney se pak odehrávalo překvapivé divadlo. Španělé byli natolik dobří, že museli záměrně hrát hůře, aby jejich fyzická převaha a dominance nebyly okamžitě nápadné. „Upřímně, minimálně tři z nich by mohli hned hrát australskou první ligu. To, co s míčem předváděli, jsem u mentálně postižených nikdy v životě neviděl,“ řekl později trenér domácího týmu. I přes takovou brzdu vyhráli finále proti Rusku o patnáct bodů, ačkoliv Ribagorda posléze říkal, že i někteří jejich hráči byli podle něj zdraví.

Pravda vyšla najevo velmi rychle po návratu. Ribagorda zveřejnil svůj článek a španělská veřejnost začala v televizi poznávat zdravé hráče, kteří s nimi chodili do práce, bydleli vedle nich nebo hráli v nižších ligách. Říkalo se, že největší podíl měli sousedé, kteří poznali své přátelé navzdory maskování. Drby se začaly šířit tak rychle, že už bylo utajení takřka nemožné.

A to se snažili, co jim síly stačili. Už na letišti se jen rychle mihli kolem ministra sportu, měli sluneční brýle, klobouky a neholili se. I tak zveřejnil španělský sportovní deník Marca fotografie z paralympiády - a bylo to. Ribagorda pak zaslal svou zlatou medaili do sídla Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne a celou reportáž zveřejnil. „V zemi zvyklé na skandály kolem královské rodiny tohle na nějaký čas zastínilo úplně všechno,“ svěřil se.

Následky byly pro sport fatální. Španělsko muselo vrátit medaile a federace se rozpadla v soudních sporech. Největší vinu však nesli funkcionáři vůči skutečně postiženým sportovcům, kteří startovali vůbec poprvé v Atlantě v roce 1996. Jenže tehdy byli za trest kolektivně vyloučeni z paralympijského programu a dočkali se návratu až v roce 2012 v Londýně, kdy se zavedly přísné lékařské kontroly.

Ačkoliv příběh je to fascinující a dnes se už dočkal filmového zpracování, prvně se Jakub Prachař bál do něčeho takového pouštět. V dnešní době „politické korektnosti“ je podle něj humor založený na předstírání mentálního postižení velmi tenký led. Prachař ale v podcastu u Čestmíra Strakatého vysvětloval, že cílem není výsměch handicapovaným, ale výsměch těm zdravým, kteří jsou schopni kvůli penězům nebo ambicím zajít až takhle daleko.

Vznik filmu ale nebyl jednoduchý, nakonec Prachařovi pomohli slovenští producenti Petra Polnišová a Juraj Brocko. Tehdy dokonce Prachař prodal vlastní byt, a peníze, se rozhodl dát do produkce filmu, přestože první známá poučka filmového producenta podle něj odjakživa zní: „Nikdy nedávej do filmu vlastní peníze.“

Pro Prachaře to byla cesta, jak si splnit sen a dotáhnout vlastní námět až do konce. Uvedl, že i když by příště možná váhal dát do projektu celou částku, rozhodně by do toho šel znovu. Ve filmu si zahrála i jeho snoubenka Sara Sandeva. Ta v rozhovorech opakuje, jak moc je na svého partnera pyšná, že prvotní nápad dokázal dotáhnout ke krásnému konci. A filmu se opravdu daří, u diváků má úspěch. Tvůrci se rozhodli pro důležitý krok, aby film nepůsobil jen jako výsměch. Postavu Šimona, syna hlavního hrdiny, hraje Martin Polišenský, herec s Downovým syndromem. Prachař v rozhovorech zdůrazňoval, že přítomnost skutečně handicapovaného herce dává filmu hloubku, která by jinak chyběla.

Zdroj: sport.blesk.cz, iDNES.cz, podcast Čestmíra Strakatého, rozhovor pro Evropu 2