Článek
Novinář Jan Palička v Koťák Live vyprávěl, že na pohřeb svého tatínka dorazil ve fraku a fialové brokátové vestě, kterou měl původně jako kostým upíra. K tomu nesl urnu a vedle něj šel kamarád s repráčkem ve tvaru francouzského buldočka, ze kterého hrál Čajkovskij.
Jan Palička přišel do Koťák Live hlavně jako člověk, který se umí bavit o konspiračních teoriích. O reptiliánech, iluminátech, chemtrails, Atlantidě nebo o tom, jak se z obyčejného televizního záběru může stát na internetu důkaz, že někdo právě „gličuje“ jako ještěří bytost.
Jenže nejsilnější část rozhovoru nakonec nebyla o reptiliánech. Byla o pohřbech.
Palička v dílu ukázal, že má k hřbitovům a pohřebním situacím zvláštní vztah. Ne vysloveně temný, spíš velmi specificky klidný. Vyprávěl, že na vysoké škole zastával pozici, kterou by si člověk těžko vymyslel: studentský pověřenec pro účast na pohřbech akademických pracovníků.
Vzniklo to podle něj úplně náhodně. Na škole se řešilo, že zemřel akademik a za studenty by měl někdo přijít. Ostatním se moc nechtělo. Palička se po několika sklenkách vína zeptal, co to obnáší, a když zjistil, že má jen přijít s květinou nebo věncem, vzal to. Nakonec tak byl na více než dvaceti akademických pohřbech.
Jednou dokonce musel pronést řeč. Dorazil po večírku s velkou kocovinou a najednou zjistil, že vdova by si přála, aby za studenty něco řekl. Profesor byl podle něj známý tím, že v bufetu objednával své „trojkombo“ několika lahváčů. Palička proto mluvil o inspiraci, idejích a o tom, že některé věci žijí dál. Znělo to pietně. Jen on sám věděl, jak přesně se o ty ideje postaral předchozí večer.
Tahle historka pak ještě pokračovala. Když vyšel z jednoho pohřbu, všiml si, že vedle probíhá rozloučení s hokejovou legendou Karlem Gutem. Řekl si, že když už tam je, půjde se podívat. Někdo ho pak posadil mezi hokejové legendy a starší pán si ho spletl s hráčem, podle Paličkova vyprávění snad dokonce s brankářem z Bostonu.
Palička situaci neopravil. Seděl tam, poslouchal, zdravil a nechal staré hokejisty věřit, že se s nimi přišel rozloučit mladý sportovec. Celá historka je absurdní právě proto, že je v ní smutek, kocovina, omyl a český hokej v jedné scéně.
Ještě osobnější je ale příběh z pohřbu jeho tatínka. Palička přiznal, že si doma zapomněl oblek. Pohřeb byl v Jevanech, zpátky do Prahy už nebyl čas jet. Začal tedy hledat, co se dá použít. Normální černý oblek po ruce nebyl. Tatínkovo oblečení si vzít nemohl, protože mu nesedělo.
Nakonec tedy na pohřeb dorazil ve fraku a fialové brokátové vestě, kterou si kdysi koupil jako kostým upíra. Sám nesl urnu. Vedle něj šel kamarád, který nesl malý repráček ve tvaru francouzského buldočka. Z něj hrál Čajkovskij.
Na papíře to zní jako scéna z černé komedie. Palička ale v rozhovoru řekl, že to celé vlastně pomohlo. Lidé chtěli být smutní, ale nešlo jim to úplně. A podle něj by to jeho tatínek ocenil, protože byl pro každou špatnost.
Právě tím tahle historka nevyznívá krutě. Není to výsměch smrti ani pohřbu. Je to spíš způsob, jak těžkou chvíli odlehčit tak, aby se dala prožít. Někdo to má přes ticho, někdo přes rituál a někdo přes upírskou vestu a buldočka, který hraje Čajkovského.
Díl s Janem Paličkou je plný absurdních konspirací. Reptiliáni, Atlantida, Michael Jackson, chemtrails a vycpaná vánoční lasička. Ale pod tím vším je člověk, který má talent mluvit o divných věcech tak, že nejsou jen divné. Jsou lidské.
A možná právě proto jeho pohřební historky fungují. Nejsou jen morbidní. Jsou o tom, že smrt je vážná věc, ale lidé kolem ní zůstávají pořád lidmi. Chaotickými, trapnými, dojatými, kocovinovými a občas velmi špatně oblečenými.
