Článek
Kapela Lunetic v Koťák Live vzpomínala na největší slávu na konci devadesátých let. Prodali obrovské množství desek, vydělali dobré peníze, ale sami přiznávají, že v osmnácti se utrácelo snadno — hlavně za blbosti.
Lunetic patřili na konci devadesátých let k největším popovým fenoménům u nás. Autogramiády, ječící fanynky, plakáty v pokojích, klipy za statisíce a koncerty, kde se z boybandu stávalo skoro náboženství. V Koťák Live ale přišla otázka, kterou si asi někdy položil každý: když prodali tolik desek, proč dnes ještě pracují?
Koťák se zeptal napřímo. Prodali půl milionu desek, takže kde jsou zámky, hrady a život bez práce? Odpověď byla jednoduchá a docela upřímná. Byly to dobré peníze. Ale byli v Česku, byli mladí a hudební byznys tehdy pro nové kapely nefungoval tak, jak si dnes může člověk představovat.
Zaznělo, že nové kapely podepisovaly spíš nevýhodné smlouvy. Procenta nebyla velká a v některých případech za ně ještě podepisovali rodiče. To je důležitý detail. Lunetic sice byli obrovský fenomén, ale zároveň šlo o velmi mladé kluky, kteří do velkého showbyznysu vstoupili v době, kdy se člověk všechno učil za pochodu.
A pak je tu druhá část odpovědi: utrácení. Když se Koťák zeptal, jestli peníze utratili za blbosti, odpověď byla: hlavně. Není v tom výmluva ani velké drama. Spíš normální přiznání, že v osmnácti člověk s penězi často nenaloží jako finanční poradce.
Padla i vzpomínka na mobil Nokia 5110. Žlutý telefon, který vydržel čtrnáct dní, uměl SMSky, volání a měl černobílý displej. Dnes to zní skoro komicky, ale v té době šlo o symbol. Když jste byli mladá kapela na vrcholu, kupovali jste si věci, které tehdy působily jako budoucnost.
Na celé pasáži je zajímavé, že Lunetic nemluví o devadesátkách zatrpkle. Ano, smlouvy mohly být lepší. Ano, peníze se mohly uložit rozumněji. Ale zároveň opakují, že zažili krásné věci. A hlavně koncerty.
Právě koncerty jsou v jejich vyprávění největší hodnota. Ne tabulky, ne procenta, ne archivní prodeje, ale pocit, že stojíte před halou plnou lidí, kteří zpívají vaše písničky. V osmnácti nebo devatenácti letech to člověku nejspíš úplně změní pohled na svět.
Koťák se samozřejmě pokoušel vytáhnout i historky z fanynkovské mánie. Lunetic ale opatrně připomínají, že pod pódiem často stály třináctileté dívky. Dnes už to vyprávějí s odstupem a s vědomím, že z některých rockových legend o zákulisí se u nich žádný Mötley Crüe scénář nekonal.
O to silnější je jejich návrat po třiceti letech. Dnes mají rodiny, děti, jiné životy a na pódiu už jim mohou padat kalhoty, protože se po první písničce spotí víc než na zkoušce v šatně. Ale publikum je pořád tam. Jen z fanynek jsou často maminky, které berou na koncert dcery.
A to je možná největší pointa dílu. Peníze se utratily. Mobily zmizely. Účesy zestárly. Ale písničky zůstaly přesně na tom místě, kde mají u lidí být: v pubertě, ve vzpomínkách a v refrénech, které se po třiceti letech pořád zpívají slovo od slova.
