Článek
Lucie Bechynková a Bára Krčmová z podcastu Opravdové zločiny v Koťák Live otevřeně mluvily o tom, že s velkým dosahem přišla i větší odpovědnost. Na začátku netušily, kolik lidí je bude poslouchat. Dnes jsou opatrnější hlavně u případů, které se mohou týkat lidí v Česku.
True crime je zvláštní fenomén. Lidé si ho pouštějí při vaření, uklízení, žehlení nebo cestou do práce. Pro někoho je to napětí, pro někoho relax, pro někoho způsob, jak si připomenout, že vlastní den nakonec nebyl tak hrozný. Lucie Bechynková a Bára Krčmová z Opravdových zločinů ale v Koťák Live ukázaly, že za tímhle žánrem není jen fascinace vraždami, ale také stále větší odpovědnost.
Když s podcastem začínaly, nepočítaly s tím, že je budou poslouchat statisíce lidí. V té době si podle svých slov dovolily víc. Dokázaly se smát i věcem, které by dnes podaly opatrněji. Zvenku to může působit jako přirozená součást jejich stylu: dvě kamarádky, které si vyprávějí o zločinech a do těžkého tématu přidávají vlastní humor.
Jenže postupem času se změnil dosah. A s dosahem se změnila i situace. Začali jim psát lidé, kterých se některé případy skutečně týkaly. Příbuzní, známí, lidé z okolí obětí. A v tu chvíli už nejde jen o to, jestli je nějaká poznámka zábavná pro posluchače. Jde o to, že ji může slyšet někdo, komu daný příběh zasáhl do života.
Právě proto dnes říkají, že se musí víc mírnit. Ne v tom smyslu, že by ztratily humor nebo svůj styl. Spíš že lépe vědí, kde je hranice. Když se mluví o skutečném zločinu, nejde o filmový scénář. Oběti nejsou postavy a pozůstalí nejsou abstraktní publikum.
Tahle opatrnost je vidět i v tom, jak mluví o českých případech. V začátcích se jim věnovaly víc, dnes se podle svých slov soustředí spíš na zahraniční kauzy. Důvod je jednoduchý: u českých případů je mnohem větší šance, že mezi posluchači bude někdo, kdo oběť znal nebo k případu má osobní vztah. A ony nechtějí sypat sůl do ran.
To neznamená, že by zahraniční případy byly méně vážné. Spíš tam funguje větší odstup. Pro české publikum nejsou tak bezprostředně blízko, lidé z okolí obětí je pravděpodobně neposlouchají v takové míře a autorky si mohou dovolit jiný způsob vyprávění.
Zajímavé je, že samy si nejsou úplně jisté, proč true crime tolik lidí přitahuje. Mluví o tom jako o fenoménu. Lidé chtějí poslouchat temné příběhy, i když je zároveň děsí. Možná hledají vysvětlení. Možná kontrolu nad strachem. Možná je uklidňuje, že slyší příběh se začátkem, koncem a odpovědí na otázku, kdo to udělal.
Lucie a Bára ale dodávají do žánru ještě něco svého. Nevyprávějí jen suchý popis případu. Přidávají vlastní rozhovor, odlehčení, komentáře a momenty, ve kterých si člověk může oddechnout. Jak samy naznačují, obalují temná témata tak, aby z nich posluchač neměl jen pocit, že svět je úplně bez úniku.
V Koťák Live se samozřejmě došlo i na důsledky takového žánru v běžném životě. Lucie má v nočním stolku pepřák a promyšlený plán, co dělat, kdyby se někdo vloupal do domu. Alarm, pracovní místnost, náhradní klíče, střecha, dítě a čekání na policii. Někdo má před spaním sklenici vody. Ona má krizový scénář.
A právě v tom je kouzlo celého dílu. Opravdové zločiny jsou zábavné, ale ne proto, že by zlehčovaly tragédie. Fungují proto, že dvě kamarádky dokážou mluvit o temných věcech lidsky, s odstupem a čím dál zřetelnějším vědomím, že za každým případem je skutečný život.
True crime může být odpočinek. Může být fascinace. Může být zvláštní večerní rituál. Ale jak Lucie a Bára připomínají, pořád je to o opravdových zločinech. A u těch se člověk časem naučí, že někdy je lepší se mírnit.
