Článek
Chirurg Tomáš Šebek v Koťák Live otevřeně mluvil o tom, že lékaři nejsou bohové a medicína není bezchybná. V extrémních situacích podle něj pomáhá i černý humor, který týmu umožní zůstat v klidu.
Tomáš Šebek je chirurg, který má za sebou mise v zemích, kde se medicína dělá v podmínkách, které si běžný pacient z české nemocnice jen těžko představí. V Koťák Live ale nepřišel vyprávět heroický příběh o doktorovi, který všude zachraňuje svět. Naopak. Nejsilnější část rozhovoru byla právě o tom, že lékař není bůh.
Koťák se ho ptal, kde se mu v životě něco nepovedlo. Šebek odpověděl velmi přímo. Řekl, že občas při výkonu svého povolání zabil lidi. Ve studiu tím na chvíli spadla lehká atmosféra. Jenže právě v tom je síla jeho vyprávění. Nešlo o provokaci. Šlo o realitu medicíny, o které se často mluví opatrněji, než jak ji lékaři skutečně prožívají.
Šebek vysvětlil, že když děláte chirurgii, máte taky svůj hřbitov. Ne všechno se podaří. Ne každý pacient přežije. A není zdravé předstírat, že lékař má nad životem absolutní kontrolu. Podle něj je nebezpečné brát doktora jako boha, protože medicína je lidská práce. Náročná, zodpovědná, ale pořád lidská.
Zajímavé bylo, jak mluvil o černém humoru na operačním sále. Když je situace dramatická, všude teče krev a mladší kolegové mohou začít ztrácet jistotu, používá věty, které by mimo sál zněly velmi tvrdě. Jedna z nich je: „Uklidněte se. To není naše krev, která tady teče.“
Na první poslech je to drsný bonmot. V kontextu operace ale funguje jinak. Připomíná týmu, že nejde o jejich strach, ego ani paniku. Jde o pacienta. Lékaři se musí nadechnout, znovu se soustředit a pokračovat. Ne proto, že by jim na člověku na stole nezáleželo. Právě naopak.
Šebek k tomu přidal ještě jednu větu: každé krvácení jednoho dne ustane. I tahle věta je černá, ale na sále může pomoct. Odlehčí napětí, přitom nepopírá vážnost situace. U lidí, kteří opakovaně pracují v extrému, humor často není cynismus. Je to bezpečnostní ventil.
Důležitá byla i jeho poznámka, že nikoho nezachraňuje sám. Koťák se ho snažil dostat do role hlavního hrdiny, ale Šebek opakoval, že medicína je týmová hra. Chirurg může vést výkon, ale bez týmu by nezvládl nic. V jeho pojetí není kapitán ten, kdo stojí vepředu a bere trofej. Je spíš službou pro tým.
Tohle celé dobře vysvětluje i jeho novou knihu. Šebek říká, že v předchozích knihách „řezal do lidí kolem sebe“, zatímco v té aktuální řeže hlavně do sebe. Nechce působit jako dokonalý lékař, otec, manžel a superhrdina. Naopak popisuje vlastní chyby a průšvihy. Podle něj je v knize dost materiálu na to, aby si nikdo nemyslel, že je pan dokonalý.
Právě proto rozhovor funguje. Není to obdivné stavění doktora na piedestal. Je to setkání s člověkem, který dělá extrémně těžkou práci, ale odmítá se tvářit, že ji dělá bez chyb, bez strachu a bez následků. A možná právě to z něj dělá mnohem důvěryhodnějšího lékaře než jakýkoliv obraz neomylného zachránce.
