Článek
Jeho tatínek neměl velkou radost, když mu Arnošt Goldflam oznámil, že se bude věnovat umění. Místo toho putoval na medicínu, vydržel tam ale jen dva semestry. Přes práci v brněnských slévárnách se dostal až ke své bývalé lásce a přihlásil se na JAMU. Uspěl a jelikož hraní opravdu miloval, už v té době hrál v různých brněnských divadlech.
Tam se setkal s Bolkem Polívkou, který si ho vzal tak trochu do parády. Dal si totiž předsevzetí, že stydlivého kluka zkazí. Částečně se mu to prý povedlo, ovšem Goldflam i tak dál zůstal plachý a držel se spíš stranou. S Polívkou si však sedli natolik, že se z nich stali nerozluční přátelé. Zahráli si spolu třeba v Dědictví aneb Kurvahošigutntág, komik si ho také rád zval do své Manéže.
Z milovaného Brna do Prahy
Jejich pracovní cesty se ale poměrně brzy rozdělily, Goldflam nastoupil na jiný „vlak“, když se vydal do HaDivadla, pro které dlouhé roky psal i režíroval. Stále víc ho to ale pracovně táhlo do Prahy. V Dejvickém divadle se pak potkal se svou druhou manželkou, která byla výrazně mladší. „Moje nynější paní se do mě z neznámých důvodů zamilovala, já si sice říkal, že je pro mě moc mladá, ale stejně jsem se zamiloval taky,“ vzpomínal s úsměvem.
Partneři plánovali děti a herec do pojal se zodpovědností sobě vlastní. Nechal se totiž vyšetřit, jestli je dostatečně zdravý na to, aby na tomto světě ještě zůstal dostatečně dlouho, aby potomka vychoval. K dceři Sylvii z prvního manželství tak přibyl syn Ota a nakonec ještě dcera Mimi. Není bez zajímavosti, že všichni zdědili umělecký talent, i když je to táhne spíš k výtvarnictví.
Goldflam se nakonec kvůli rodině definitivně přestěhoval z milovaného Brna do Prahy. I když napřed si to vůbec nedokázal představit. V rodinné vile ve Vokovicích se mu ale přeci jen žije dobře, byť sám přiznal, že se mu stýká po lesích, které obklopují Brno. Alespoň trochu mu to vynahrazuje obora Hvězda a Šárka, kde se může toulat a sbírat inspiraci.
Ovlivnil ho židovský původ
Kdo by ale čekal usměvavého pána, byl by zklamán. „Mám takovou nešťastnou povahu, že neumím být šťastný. Převzal jsem dokonce životní motto z knihy maďarského židovského autora a to zní: Jen hlavu dolů a nikdy neztrácejme naši beznaděj,“ popsal herec. Běsy v sobě nosí prakticky od dětství a pronásledují ho dodnes. Maminka zemřela, když mu bylo sedmnáct a v jejich rodině vždycky rezonovalo téma koncentračního tábora a holocaustu, s čímž souvisí jeho židovský původ.
Jeho tatínek měl totiž se svými bratry skončit v koncentráku, podařilo se jim však uprchnout a v Sovětském svazu vstoupil do armády Ludvíka Svobody. Jejich sestry však takové štěstí neměly. Jejich sestry a jejich rodiny se z táborů smrti nikdy nevrátily. Není se tedy čemu divit, že i v malém Arnoštovi, který měl navíc bujnou fantazii, se odehrávaly příběhy, o kterých doma slýchával. Například si představoval, jak by utekl z koncentráku, kdyby se do něj dostal apod. Na toto téma napsal i několik her, hodně ho ovlivnilo.
Dnes je skvělým otcem a báječným manželem. Jisté pochyby o sobě samotném v něm však stále zůstávají stejně, jako dozvuky minulosti. Těch se už asi nikdy nezbaví.
Zdroje: denik.cz, plus.rozhlas.cz, idnes.cz, vlasta.cz, lidovky.cz, ceskatelevize.cz
