Článek
Samotné činy Marie Fikáčkové jsou hrozné. Ale nejen jen o ně. Znepokojivý je i kvůli otázkám, které stále vyvolává: jak je možné, že si okolí dlouho ničeho nevšimlo a co všechno tehdy tak dlouho procházelo.
Měli ji za velice kvalitní sestru
Do sušické nemocnice nastoupila Marie Fikáčková na konci 50. let jako čerstvá absolventka zdravotnické školy. Na první pohled působila nenápadně, spíš uzavřeně. Kolegové si později vybavovali, že byla často podrážděná, náladová a špatně snášela stres. Práce na novorozeneckém oddělení přitom vyžaduje pravý opak. Klid, empatii a trpělivost. Ovšem ještě deset let po jejím nástupu o ní nadřízení mluvili v superlativech. „Jedna z nejlepších dětských sester, novorozeňata měla vždy ve vzorném pořádku,“ nechala se slyšet jedna z lékařek během výslechu.
Jak se ale později ukázalo, nebylo tomu tak, byl to krutý omyl. U soudu vyšlo najevo, že zdravotní sestřičce vadil dětský pláč. A to byl naprosto šílený důvod, kvůli kterému se začala dopouštět svých ohavných činů. Jeden z prvních incidentů se týkal poranění ucha novorozence, které vysvětlovala jako nehodu při manipulaci s dítětem. V prostředí tehdejší nemocnice, kde nebyly kamery ani dnešní kontrolní mechanismy, se podobná vysvětlení dala přijmout. Nikdo si nepřipouštěl, že by zdravotní sestra mohla dítěti ublížit úmyslně.
Pravda se objevovala postupně
Postupně ale přibývalo zvláštních zranění. Zlomeniny, podlitiny, stopy po násilné manipulaci. Některé případy se přičítaly komplikovaným porodům nebo křehkosti novorozenců. Zlom nastal až ve chvíli, kdy pitva jednoho z miminek ukázala poranění, která neodpovídala běžnému průběhu porodu ani péče. Podezření na cizí zavinění už nešlo smést ze stolu.
Vyšetřování nakonec ukázalo na Fikáčkovou. Při výsleších se postupně přiznala k několika útokům na děti, z nichž dva skončily smrtí. Její výpovědi působily chaoticky. Míchaly se v nich osobní frustrace, nenávist k dětem i zmínky o psychických potížích. „Dělala jsem to v době, kdy jsem měla dostat menstruaci nebo v průběhu menstruace. Neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem. Já je bila do hlavy a do prsíček. Děti chvíli plakaly a pak přestaly,“ uvedla.
Nejpřísnější možný trest
Znalci u ní popsali vážné poruchy osobnosti a depresivní stavy, ale soud dospěl k závěru, že si své jednání uvědomovala. Případ měl i širší dopad. Zpětně se analyzovala kojenecká úmrtnost v regionu a ukázalo se, že v daných letech skutečně stoupla. Kolik úmrtí s jejím jednáním souviselo, už se ale nikdy nepodařilo spolehlivě určit.
Rozsudek nad Fikáčkovou byl v kontextu doby nejpřísnější možný, tedy trest smrti. Ve 24 letech byla 13. dubna 1961 popravena. Stala se tak první ženou v Československu popravenou za vraždy dětí. Dnes se na její případ díváme i jako na selhání systému. Nešlo jen o jednotlivce, ale o prostředí, kde chyběla kontrola, otevřená komunikace i dostupná psychologická pomoc pro zdravotníky. Moderní porodnice fungují úplně jinak. Mají přísné protokoly, dohled, týmovou práci a důraz na duševní zdraví personálu.
Zdroje: idnes.cz, zena.aktualne.cz, reflex.cz, denik.cz, blesk.cz
