Článek
Miroslava Hanuše (63) si televizní diváci často vybaví v rolích, které rozhodně nepatří k těm nejmilejším. Jako major Korejs v Případech 1. oddělení dokázal lézt kolegům i divákům pořádně na nervy a podobně rozporuplnou postavu ztvárňuje také v Ulici, kde jako někdejší starosta Hložánek leze mnoha lidem na nervy. Mimo kamery je ale jeho svět podstatně klidnější. Hanuše má rád humor, rodinu a také práci, při které se může umazat, něco opravit nebo vyrobit. „Mě nejvíc baví fyzická práce. Máme dům v Praze a chalupu, a kdo to zná, ten okamžitě pochopí, o čem mluvím. Je to nekonečný sled prací a já jsem na ně dost šikovný,“ usmíval se. Proto mu tolik vyhovuje jeho chalupa v Českém ráji.
Chalupa, která pamatuje Hanušovo dětství
K nemovitosti má Hanuš vztah, který se nedá měřit jen její hodnotou nebo vzhledem. Jeho rodiče ji koupili v roce 1975, kdy mu bylo dvanáct let. Tehdy přitom nešlo o klasickou víkendovou chalupu, jakou si pod tímto označením představujeme dnes. Objekt byl stále fungujícím hospodářstvím.
Na statku byly krávy, kozy, koně, býk, prasata, slepice i králíci. Některé práce se stále dělaly tradičním způsobem a život se soustředil do velké světnice, kde se také topilo. Komfort odpovídal tehdejšímu venkovskému způsobu života – nechyběl například suchý záchod.
Za desetiletí se pochopitelně mnoho změnilo. Rodina statek postupně upravovala, aby vyhovoval současnému bydlení, zároveň ale nechala řadu původních prvků na místě. Vznikla koupelna, splachovací toaleta, vlastní čistička odpadních vod i vytápění, které umožňuje dům využívat pohodlněji i mimo letní sezonu. Dnes je z někdejšího hospodářství útulná roubenka.
Miroslav Hanuš s manželkou Janou
Ve světnici zůstala pec i staré hodiny
Jedním z míst, která si zachovala atmosféru minulosti, je velká světnice. Tady se rodina schází, když se na chalupě sejde ve větším počtu. Interiér doplňují starší kusy nábytku a tradiční prvky, které k roubenému stavení přirozeně patří. Hanuš má navíc slabost pro staré hodiny, nejde mu přitom pouze o jejich vzhled. Zajímá ho mechanismus a baví ho sledovat, jak jednotlivé součástky fungují. Opravované hodiny proto v jeho prostředí nepůsobí jako dekorace, ale spíš jako předměty, ke kterým má osobní vztah.
K technice a řemeslu má ostatně blízko dlouhodobě. Fyzická práce ho baví výrazně víc než třeba sledování sportu a že má doma velké množství nářadí. Když může, snaží se řadu věcí zvládnout vlastními silami. „Já to chci opravit, nechci to vyhazovat,“ popsal svoji motivaci.
Z bývalého prasečáku je dílna
Proměnou prošly také hospodářské části statku. Prostor, kde kdysi bývala prasata, dnes slouží jako Hanušova dílna. Místo zvířat jsou zde nástroje, zahradní technika a další vybavení potřebné k údržbě domu a pozemku. Zde se ukazuje, že pro Hanuše není práce kolem chalupy jen nutným zlem. Tahle záliba má přitom kořeny už v jeho mládí. Hanuš s otcem v osmdesátých letech společně stavěl rodinný dům v Praze. Na stavbě pomáhal ještě jako student a fyzická práce mu tehdy přirostla k srdci.
Další zajímavou proměnou prošel původní chlév. Zachovaly se v něm silné zdi i klenby, ale místo hospodářských zvířat dnes slouží lidem. Rodina z něj udělala pokoj pro hosty, kde může přespat větší počet návštěvníků. Prostor má navíc jednu praktickou vlastnost. V létě zůstává příjemně chladný, takže se hodí právě v době, kdy je zbytek domu rozpálený. Než se ale z někdejšího chléva stal obyvatelný pokoj, čekala Hanuše pořádná práce. Zdi musely být po letech používání důkladně vyčištěny a dezinfikovány.
Podobným způsobem se měnilo i využití dalších částí statku. Stodola už neslouží původnímu hospodářskému účelu a prostor někdejšího mlatu dnes rodina využívá mimo jiné pro volnočasové aktivity.
S otcem postavili dům v Praze
Stará roubená stavba samozřejmě není bezúdržbová. Konstrukce z tesaných trámů má své limity a některé části už potřebovaly odborný zásah. Při opravách bylo nutné podepřít střechu a postupně vyměnit poškozené dřevo. Je to přesně ten typ práce, který Hanušovi nevadí. Naopak. Historie samotného stavení sahá ještě dál. Původní objekt měl v roce 1866 vyhořet a následující rok byl znovu postaven. Na chalupě se tak potkává historie stavby s historií Hanušovy rodiny, která ji už několik desetiletí udržuje a přizpůsobuje současnému životu.
Hanušovo bydlení ale nekončí u chalupy. Jeho hlavním pražským zázemím je rodinný dům v Bubenči. Ten je pro něj zajímavý také tím, že ho v osmdesátých letech pomáhal stavět společně se svým otcem. „Vypadalo to tak, že jsem každý den přišel z gymplu domů, hodil tašku do rohu a začal chystat materiál pro zedníky a meloucháře,“ vzpomínal.
K pražskému domu navíc patří poněkud netypické útočiště. Hanuš si na zahradě nechal vytvořit malou chatičku, která vznikla na místě, kde dříve býval kompost. Říká jí „chata Jaroslava Foglara“. Má v ní knihy, kamna a prostor, kde může být sám. „Říkám, že jezdím na chatu, i když je to od baráku jen osmnáct kroků. Komplet jsem zrepasoval starý kamínka, jen komín jsem si nechal udělat, aby táhl a nezabil mě kysličník uhelnatý. Na dřevo chodím u nás v Bubenči. Jak se vracím se psem z procházky, oba neseme obří větev, se kterou máme co dělat,“ doplnil Hanuš.
Zdroje: autorský článek s využitím
