Článek
Na první pohled působí herecký svět jako splněný sen. Potlesk, role, uznání. Jenže realita bývá mnohem složitější a herec a moderátor Filip Čapka (51) by o tom mohl vyprávět dlouhé hodiny. Dnes ho na divadelních prknech nenajdete, a není to náhoda. Po letech intenzivní práce přišlo vyhoření, které ho donutilo úplně změnit směr.
Herectví bylo jasná volba
Herectví měl přitom v sobě od dětství. Vyrůstal v prostředí, kde bylo divadlo přirozenou součástí života, a podle jeho vlastních slov bylo jasné už od začátku, čemu se chce věnovat. „Měl jsem sice možnost volby, ale snad od první vteřiny na světě jsem chtěl být herec. Moje první slovo bylo herec. Miloval jsem tu atmosféru, miloval jsem svého otce na divadle. A asi proto, že to ve mně začalo žít tak brzo, tak to ve mně brzo vyhořelo. Ale vůbec nelituji,“ vzpomínal. Právě tahle brzká a silná identifikace s profesí může být dvojsečná.
Když se práce stane jediným smyslem, její ztráta – nebo únava z ní – bolí o to víc. A tak přišel zlom. Nejprve nenápadný, pak nevyhnutelný. Chuť hrát se vytratila a Čapka se ji snažil dohnat větším pracovním tempem. To ale vedlo spíš k prohloubení problému než k jeho řešení. Jak sám naznačil v rozhovorech, nebylo to období, na které by vzpomínal lehce.
Nejtěžší je najít správný moment
Nakonec udělal radikální krok a z divadla odešel. A ne symbolicky, na několik let totiž úplně změnil profesi. Pracoval jako bagrista, což může znít překvapivě, ale právě tahle zkušenost mu podle všeho přinesla klid, který v hereckém světě ztratil. „Na životě je nejtěžší najít ten správný moment, kdy má člověk pokorně svěsit ruce a věřit, že to jde tím správným směrem. Poznat, kdy je potřeba něco udělat a kdy ne, je v životě to nejtěžší,“ zamýšlel se.
Fyzická práce, jasný řád a viditelné výsledky, i to může být forma terapie. Z herectví ale nezmizel úplně. Objevoval se v televizi, například v seriálech jako Ulice, a postupně si našel jinou polohu, která ho tolik nevyčerpávala. Výraznou roli v jeho životě hraje i moderování pořadu Polopatě, kde propojuje praktické dovednosti s civilním projevem. Není to herectví v tradičním slova smyslu, ale pořád jde o kontakt s publikem, jen jinak nastavený.
Koníček, který slušně vynáší
Zajímavou kapitolou je i jeho vztah k tvorbě mimo kameru. Během pandemie objevil malování, které se pro něj stalo překvapivě silným ventilem. Bez akademického zázemí, ale s velkou intenzitou začal tvořit a postupně se dostal až k vlastním výstavám. „Vzniklo to tak jako náhodou, když jsme v noci jeli z jedné vernisáže, řekl jsem si, že to taky zkusím. A pak mi někdo řekl, ať si udělám webovky. Poslechl jsem ho a ta poptávka a prodeje jsou fakt neskutečný!“ tvrdil.
V jeho případě nejde o „vedlejší koníček“, ale o plnohodnotnou součást života, která mu přináší rovnováhu. A také slušné výdělky. „Řekněme, že je to částka ve středních desítkách tisíc českých korun…“ usmíval se. Nikoho tak nemohou překvapit jeho slova, že roli Vítka v seriálu Ulice nebral pro peníze.
Osobní život mezitím prošel neméně výraznými změnami. Rozpad dlouholetého manželství i další vztahové zvraty ukazují, že období hledání se netýkalo jen práce. Přesto zůstává pevný bod, a to vztah s dcerou, která si jde vlastní cestou. I když má herecké předpoklady, rozhodla se pro medicínu, což možná naznačuje, že ne každá rodinná tradice musí být závazná.
