Článek
Černí baroni je film Zdenka Sirového z roku 1992, který vychází z knihy Miloslava Švandrlíka. Jeho děj se odehrává u Pomocných technických praporů v 50. letech. Právě dobové zasazení je přitom zdrojem několika zajímavých chyb. Bez ohledu na ně se na snímek po jeho premiéře snesla kritika. Švandrlík to ale odmítal. „To je nesmysl, psal jsem humoristickou knížku a ne dějiny pracovních jednotek. Kdyby se takové měřítko kladlo na Švejka, že by v něm měly být všechny hrůzy světové války, tak by to také nešlo,“ vysvětloval. Nic to nemění na tom, že ve filmu jsou nelogické věci, které však často působí spíš úsměvně.
Kefalín má fotoaparát z pozdější doby
Jedna z nejzajímavějších nesrovnalostí se týká fotoaparátu, který používá vojín Kefalín v podání Ondřeje Vetchého. Ve filmu je vidět Flexaret Va, jenže tento model se vyráběl až od konce 50. let, konkrétně přibližně v letech 1959 až 1961. Což je samozřejmě problém vzhledem k tomu, že příběh Černých baronů je zasazený na začátek 50. let. Fotoaparát tedy pochází z doby, kdy už by Kefalínova služba v popisovaném období dávno nebyla aktuální. Na první pohled nenápadný detail se tak při bližším zkoumání ukáže jako poměrně přesný časový omyl.
Další chyba je mnohem jednodušší a obejde se bez znalosti vojenské techniky. Kefalín veze krmení pro prasata a při příjezdu k zámku nechá kbelíky s jídlem u brány. V následující části scény ale přijíždí generál a kbelíky už u brány nejsou. Film tedy během několika záběrů „uklidí“ rekvizitu, aniž by bylo vidět, že by ji někdo odnesl.
Moderní vagony na pražském nádraží
Pozornost si zaslouží také závěr filmu. Vojáci přijíždějí vlakem do Prahy a tvůrci pro scénu použili historickou lokomotivu. Jenže na vedlejším nástupišti jsou vidět vagony, které do období, v němž se děj odehrává, podle dostupných upozornění nezapadají. Podobné chyby jsou u dobových filmů poměrně snadno přehlédnutelné. Kamera se soustředí na hlavní postavy a divák většinou nemá důvod zkoumat, co stojí několik metrů za nimi.
V závěrečných záběrech se navíc objevuje označení pražského nádraží. Jeden ze zdrojů upozorňuje na nápis Praha Masarykovo nádraží, který podle něj neodpovídá dobovému názvu používanému za komunistického režimu. Tehdy se nádraží označovalo jako Praha-střed. Nejde tedy o chybu v ději, ale o detail, který narušuje dobovou věrohodnost scény.
Prosbu Čížkové nevyslyšeli
U Černých baronů existuje ještě jeden detail, který sice není klasickou chybou ve scénáři, ale ve výsledném filmu působí jako nečekaná kontinuita. Ondřej Vetchý se při natáčení zranil v oblasti oka, když ho zdravil Václav Vydra a musel nějakou dobu nosit obvaz. „V jedné scéně, kterou jsme tenkrát točili, je to vidět. Ve filmu je to zachycené,“ usmíval se Vydra. Zranění přitom nebylo v příběhu nijak vysvětleno.
Hana Čížková se mohla vztekat, nic platné jí to ale nebylo
Mimochodem, když už jsme u Ondřeje Vetchého. Ten měl milostnou scénu s Hankou Čížkovou, která si zahrála servírku Magdu. A v tomto případě se naštěstí žádné další zranění nepřihodilo. „Dali mi ty příšerné spoďáry. Ty byly tragické!“ vzpomínala herečka, která si tenkrát řekla o tanga! „Všichni na mě koukali, jestli jsem si jistá, v jakém že to hraju filmu. A samozřejmě mi to neprošlo. Ženy tenkrát chodily v bombarďákách.“
V tomto případě tedy scenáristé drželi „basu“ s historií, jinde to přehlédli. Nic to nemění na tom, že jak říkal Miloslav Švandrlík, ke o humor. Na komediálním vyznění filmu tedy zpackané detaily nic nemění.
Zdroje: autorský článek s využitím
