Článek
Adéla ještě nevečeřela se odehrává ve stylizované Praze na přelomu 19. a 20. století. Filmaři si dali záležet na dobových kulisách, kostýmech i rekvizitách. Přesto se jim nepodařilo odstranit úplně všechno, co do této doby nepatří. Jedním z nejviditelnějších přešlapů jsou automobily projíždějící v pozadí záběru, v němž si baron von Kratzmar povídá s profesorem Bočkem. Novodobá auta, která se do příběhu odehrávajícího se v historické Praze pochopitelně nehodí. Divák je přitom snadno přehlédne. Hlavní dění se odehrává v popředí a člověk pochopitelně sleduje především Miloše Kopeckého a jeho hereckého partnera.
Příslušník VB až o několik desetiletí později
Ještě větší časový skok se objeví v odrazu výlohy. Nick Carter, respektive komisař Ledvina převlečený za slavného detektiva, sleduje ulici dalekohledem. Když zamíří pozornost směrem k řeznictví, v odrazu skla lze zahlédnout příslušníka Veřejné bezpečnosti, což je problém. Děj filmu je zasazen do doby, kdy Veřejná bezpečnost samozřejmě neexistovala. Uniformovaný muž tak představuje zjevný anachronismus a pravděpodobně šlo o člověka, který dohlížel na samotné natáčení.
Je to vlastně docela sympatická filmová chyba. Policista, který měl hlídat pořádek při natáčení, se nakonec nechtěně stal součástí filmu. Další detail se nachází přibližně ve 33. minutě. Za baronem von Kratzmarem je vidět moderní elektrické osvětlení, které do stylizované doby filmu nezapadá. Samotná existence elektrického osvětlení samozřejmě v této době není automaticky nesmyslem. Problémem je konkrétní moderní prvek, který se dostal do záběru, aniž by odpovídal historickému vzhledu scény.
Na křesle něco spadne a pak se to samo vrátí
Tentokrát už nejde o historickou chybu, ale o klasickou chybu v kontinuitě. Květuška se probírá po zásahu umělou rukou ukrytou v Nickově klobouku. Profesor Boček předtím položí na křeslo plechové pouzdro. To však během záběru sjede z křesla dolů. Jenže v následujícím záběru je pouzdro znovu na křesle, nikdo ho tam nevrátil. Jde tedy o obyčejnou návaznost mezi dvěma záběry, které se při natáčení pořizovaly samostatně.
Filmaři si neuhlídali ani jednu z nejznámějších scén s masožravou Adélou. Když obří rostlina polyká Nicka Cartera, má kolem tlamy viditelné množství slin. Když ho ale následně vyplivne, detektiv je podle Dotyku zcela čistý a suchý. Tady jde o detail, který při natáčení zřejmě nebyl tak důležitý jako samotný komický efekt. A vzhledem k tomu, že Adéla patří k nejvýraznějším filmovým rekvizitám české kinematografie, je to docela povedený drobný přešlap.
Slavná ukolébavka není Mozartova
Jedna z nejzajímavějších nepřesností se netýká obrazu, ale hudby. Ve filmu zazní ukolébavka „Princi můj malinký, spi!“, kterou postavy připisují Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Jenže právě to je historicky nesprávné. Skutečným autorem hudby je německý lékař a skladatel Bernhard Flies, který ji napsal pro hru Esther. Český text vytvořila Ema Destinnová.
A pak přichází jeden z největších filmových anachronismů. V závěru Nick Carter vytáhne zvláštní zařízení a představí ho jako „Dar přítele Lasera“. Přístroj následně použije proti balonu barona Ruperta. Problém je zřejmý: laser byl vynalezen až v roce 1960, tedy desítky let po době, do níž je příběh zasazen. A jeho skutečný vynálezce je Theodor H. Maiman. Na druhou stranu, proč by vlastně Nick nemohl mít něco z budoucnosti, že. Takže laser je sice z historického hlediska nesmysl, ale z hlediska filmu je to spíš záměrný vtip než přehlédnutá chyba.
Do záběru se dostal i sloup veřejného osvětlení
Další drobnost čeká při jízdě kočárem Prahou. V jednom záběru je podle Dotyku vidět klasický sloup veřejného osvětlení, který do pečlivě stylizovaného prostředí filmu nezapadá. Podobné detaily jsou u historických filmů poměrně běžné. Stačí jediný záběr natočený z trochu jiného úhlu a do obrazu se dostane prvek, který měl zůstat mimo kameru.
Na Adéle ještě nevečeřela je vlastně zajímavé, že přes všechny tyto drobnosti působí její svět mimořádně propracovaně. Práce kameramana Jaroslava Kučery, architekta Vladimíra Labského, kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka a Jana Švankmajera, je v mnoha ohledech fascinující.
Zdroje: autorský článek s využitím
