Článek
Když se v roce 1980 objevila v kinech komedie Co je doma, to se počítá, pánové…, diváci už dobře znali Novákovy a Bartáčkovy z filmu Zítra to roztočíme, drahoušku…! z roku 1976. Petr Schulhoff proto nemusel vymýšlet úplně nový svět. Vzal známé postavy, přestěhoval je do dalšího příběhu a tentokrát je postavil před trochu jiný problém: jak přijít k penězům pokud možno bez práce. Výsledkem byla 84minutová komedie, která měla premiéru 26. prosince 1980. Schulhoff zůstal režisérem i scenáristou, kameru obstaral Jiří Macák a hudbu složil Milan Dvořák.
Miloše Kopeckého vystřídal Jiří Sovák
Největší změnu diváci zaznamenali hned u Novákových. Evžena Nováka, kterého v prvním filmu hrál Miloš Kopecký, tentokrát ztvárnil Jiří Sovák. Oficiálně se v souvislosti s Kopeckého neúčastí objevovala nespokojenost se scénářem. Jenže realita byla jiná. Za odmítnutím role totiž stály především napjaté vztahy se Stellou Zázvorkovou, která ve filmu znovu hrála jeho manželku.
Kopecký a Zázvorková byli kdysi manželé a jejich soukromé neshody měly být natolik výrazné, že se herec nechtěl vracet k jejich společnému natáčení. Ale ať už byl hlavní důvod jakýkoli, změna nakonec filmu výrazně neuškodila. Sovák byl úplně jiný herecký typ než Kopecký, ale ke Stelle Zázvorkové se hodil velmi dobře. Novákovi tak dostali trochu jinou dynamiku, aniž by se ztratila původní atmosféra.
Miloš Kopecký tentokrát ve filmu nezazářil
František Peterka se vedle kolegů necítil jistě
Zajímavou postavou filmového zákulisí byl také František Peterka, který si zopakoval roli Karla Bartáčka. V době natáčení mu bylo 58 let a vedle zkušených hereckých osobností se necítil vždycky úplně sebejistě.
Peterka navíc na natáčení dojížděl a podle pozdějších vzpomínek trávil každý den značnou část času na cestě. „Hodně mi pomohl pan Jiří Sovák, který nahradil Miloše Kopeckého. Říkával mi: ‚Franto, představ si, že jsi doktor a ta role je pacient. A tobě jde přece o pacienta, ego jde stranou. Chceš ho co nejlépe vyléčit, ne?‘ Tím mi otevřel oči,“ vzpomínal herec.
Je to drobnost, která se do výsledného filmu vůbec nepromítne. Na obrazovce přitom Peterka působí jako přirozený partner Ivy Janžurové a jejich manželská dvojice patří k nejvýraznějším částem celé komedie.
Luděk Sobota a zákaz improvizace
Úplně jiný problém řešil při natáčení Luděk Sobota. Jeho René Novák byl založený mimo jiné na komikově osobitém projevu. Sobota měl rád improvizaci a spontánní reakce, jenže to se dostalo do konfliktu s režisérem Petrem Schulhoffem. „Na hraní jsem odjakživa potřeboval svobodu, takže mi to dost vadilo. Věděl jsem, že když mi režisér nechá volnou ruku, můžu roli ještě víc oživit. Nevím, proč najednou změnil názor,“ kroutil hlavou Sobota.
Schulhoff chtěl, aby se herci drželi připraveného textu a situace. Pro Sobotu, který byl zvyklý pracovat s okamžitým nápadem, to nebylo jednoduché a mezi oběma muži se kvůli tomu hromadilo napětí. Nejznámější historka se týká scény, při níž Sobota opakovaně nemohl záběr správně natočit. Po několika pokusech mělo dojít k ostré výměně názorů. Schulhoff pak komika poslal ven, kde měl několik minut stát v dešti.
Historka působí dnes téměř jako filmový gag, ale přesně zapadá do vzpomínek na Schulhoffův způsob práce. Režisér nebyl ochotný nechat komika, aby si scénu upravoval podle svého. Když se Sobota po nucené pauze vrátil, záběr už zvládl. Střet mezi Sobotovou potřebou improvizovat a Schulhoffovou snahou držet scénář pevně v rukou je jedna z nejzajímavějších zákulisních historek spojených s filmem.
Novákovi vymysleli klub a peníze se začaly sypat
Samotný příběh tentokrát nestaví pouze na klasických sousedských naschválech. Novákovi přišli s nápadem založit fiktivní klub Nováků. Každý člověk s tímto příjmením měl zaplatit pětikorunové zápisné a z množství členů se měl postupně stát zajímavý zdroj peněz.
Bartáčkovi zase čekají na příjezd bohaté tetičky Rosy z Ameriky. V obou rodinách tak začne převládat představa, že tentokrát by se konečně mohly dostat k penězům poměrně snadno. Schulhoff tím navázal na základní motiv prvního filmu. Ani tentokrát totiž nejsou Novákovi a Bartáčkovi žádní velcí zločinci, ale obyčejní lidé, kteří chtějí mít víc než jejich soused a především chtějí působit bohatší, úspěšnější a důležitější.
Jiří Sovák byl ve snímku excelentní
Dnes může působit trochu zvláštně, jakou váhu má ve filmu příjezd tetičky z Ameriky. V roce 1980 ale Spojené státy představovaly pro mnoho československých diváků svět, který byl nejen geograficky vzdálený, ale také spojený s jiným životním standardem. Západní zboží bylo symbolem prestiže. Ve filmu proto fungují peníze, dolary a touha po luxusních věcech zároveň jako součást zápletky i jako dobový detail.
Dagmar Veškrnová zpívala cizím hlasem
Ve filmu se objevuje také mladá Dagmar Veškrnová, která později získala mnohem známější příjmení Havlová. Hraje Naďu, neteř Bartáčkových, a její postava má ve filmu také pěvecký moment. Jenže hlas, který divák slyší, není její.
Podle databáze Národního filmového archivu byla píseň Já čekám telegram ve filmu nazpívána Janou Robbovou a Veškrnová je uvedena jako herečka, jejíž pěvecký part byl dabován. Hudbu složil Milan Dvořák a text napsal Petr Schulhoff. Je to jeden z detailů, kterých si divák při běžném sledování filmu nemusí vůbec všimnout. O to zajímavější je po letech zjistit, že obraz a zpěv v této scéně patří dvěma různým ženám.
Pokračování už nebylo překvapením
Co je doma, to se počítá, pánové… nemělo výhodu prvního dílu. Diváci už Novákovy a Bartáčkovy znali a věděli, co od jejich vzájemného soužití čekat. Přesto Schulhoff dokázal najít nový motiv a sousedskou válku tentokrát postavil především na penězích. Film měl premiéru na konci roku 1980 a stal se volným pokračováním úspěšné komedie z roku 1976. Z původního obsazení vypadl Kopecký, ale Sovák se ukázal jako důstojná náhrada.
Za nejzajímavější dnes považuji právě kombinaci toho, co je na obrazovce, a toho, co se odehrávalo mimo ni. Divák vidí obyčejnou komedii o dvou rodinách, které chtějí zbohatnout. Za kamerou se ale potkávaly velmi výrazné herecké osobnosti, z nichž každá měla vlastní způsob práce. Možná právě proto se na film dá dívat i dnes.
Zdroj: autorský článek s využitím
