Dno Jarka Nohavici: Pil půl litru tvrdého alkoholu denně. Putinovi medaili nevrátil

Názory Jaromíra Nohavici (72) mohou část publika rozdělovat, ale na jednu věc se shodne téměř každý: jeho koncerty mají stále sílu přitáhnout plné sály. Ostravský bard si drží své místo na scéně už desítky let, jeho texty umí být poetické i syrové. Ovšem ne vše je u něj bez komplikací. Kontroverze kolem něj se netočí jen kolem hudby, ale hlavně kolem veřejných postojů a rozhodnutí, která v českém prostředí silně rezonují.

Jedním z nejčastěji zmiňovaných momentů je jeho převzetí státního vyznamenání od Vladimira Putina v roce 2018. „Nechávám si ji. Puškinovu cenu jsem dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy a ne za válčení,“ konstatoval Nohavica. Pro část veřejnosti šlo o čistě kulturní ocenění za překlady ruské poezie a dlouhodobý vztah k ruské kultuře, jiní to ale vnímali jako problematické gesto vzhledem k politickému kontextu a tehdejším vztahům mezi Ruskem a Evropou.

Debaty se vedly i kolem jeho minulosti před rokem 1989, konkrétně kvůli kontaktům s tehdejší Státní bezpečností. Nohavica se k této kapitole veřejně vyjádřil a přiznal, že udělal chyby, které ho dodnes mrzí. „Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život. Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já,“ vysvětloval.

V posledních letech pak vyvolával reakce i tím, že se spíš než k jasně formulovaným politickým postojům uchyluje k určité zdrženlivosti nebo ironii. Konkrétně se to ukázalo třeba po roce 2022, kdy část veřejnosti očekávala, že se jasně vymezí vůči Rusku nebo vrátí vyznamenání, které převzal od Vladimira Putina. On to ale neudělal a místo toho zůstal u stručných, spíš obecně formulovaných vyjádření. Někdy může obstát tvrzení, že jeho hlavním sdělením je písnička, ne politika. Někdy už to ale zní spíš jako alibismus a snad i hloupost.

Ovšem Nohavica balancoval na hraně i jinak. Před zhruba pětadvaceti lety se jeho život dostal do bodu, kdy už nešlo jen o hudbu. Alkohol, který byl dlouho součástí jeho každodennosti, začal přerůstat v problém, který nešlo přehlížet. Říkalo se, že zvládne vypít téměř cokoli a přesto vystoupit. Půl litru „tvrdého“ nebyl problém. „8 let to rostlo, nyní byl 14 dní na šňůře, vypil asi 6 litrů tvrdého, takže asi půl litr denně. Fyzicky se cítí špatně, nemá chuť k jídlu, v noci se potí a má zažívací potíže. Třes rukou je mírný, při hraní mu nevadí,“ četl později sám Nohavica z chorobopisu.

Je tedy zřejmé, že realita měla k romantice zpěváka hodně daleko. Výpadky paměti, nejistý pohyb po jevišti a chvíle, kdy se z koncertu stával spíš nepřehledný monolog než promyšlené vystoupení.

Zlom přišel ve chvíli, kdy se ozvalo jeho nejbližší okolí. Dcera Lenka a syn Jakub s ním neměli slitování. „Když mi bylo 40, tak mi moje děti řekly: Bez tebe je to, táto, doma lepší, než s tebou. V tu chvíli mi došlo, že to pro ty děcka, kurňa, fakt není sranda, když mají doma alkoholika,“ uvedl se ve svém dokumentu Jarek muzikant. Přidalo se i varování od kolegy a dlouholetého přítele Karla Plíhala. V kombinaci s obavou, že by mohl přijít o rodinu, to byl moment, kdy už nešlo dál odkládat rozhodnutí něco změnit.

Nohavica se rozhodl pro léčbu závislosti. Nešlo o jednoduchý proces a ani samotný pobyt v léčebně nedokončil přesně podle plánu. Důležité ale bylo něco jiného, a to uvědomění, že změna musí přijít zevnitř. Po odchodu z léčebny se k alkoholu nevrátil a zároveň přestal kouřit, což bývá u podobných změn spíš výjimka než pravidlo.

Krátce nato následoval koncert v pražské Lucerně, který měl pro něj symbolický význam. Nebyl to jen návrat na pódium, ale i jakési potvrzení, že nová kapitola může fungovat. Publikum tehdy neřešilo jen hudbu, šlo i o návrat člověka, který si prošel krizí a dokázal ji ustát.

Z dnešního pohledu o sobě mluví jako o „nepijícím alkoholikovi“. Tenhle termín není póza, ale poměrně přesné pojmenování reality, kterou znají lidé se zkušeností se závislostí. Nejde totiž o to, že by problém zmizel, spíš se naučíte s ním žít a držet ho pod kontrolou. „Jsem nepijící alkoholik. Nepiju, ale ten alkoholismus hluboko ve mně je, jako v každém z nás. Hřeším sladkým a hlavu si čistím třeba hraním Scrabble.“

Zajímavé je, jak se tahle zkušenost promítla do jeho tvorby. Nohavicovy písně byly vždy osobní, ale po tomto období působí ještě soustředěněji. V kontextu české hudební scény je jeho ži votní příběhpoměrně typický a zároveň výjimečný. Závislost se nevyhýbá ani umělcům, možná naopak. Rozdíl je v tom, kdo se dokáže zastavit včas.

Zdroje: idnes.cz, reflex.cz, blesk.cz, zena.aktualne.cz, moravskoslezsky.denik.cz, e15.cz