Článek
Komedie Kulový blesk z roku 1979 patří mezi nejcitovanější české filmy vůbec. Příběh důmyslně naplánované dvanáctisměny bytů funguje i po téměř půl století a hlášky jako „Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ nebo „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ dávno zlidověly. Přitom během příprav i natáčení se odehrálo hned několik momentů, které mohly podobu filmu výrazně změnit.
Skutečný příběh dal vzniknout legendární komedii
Základ scénáře nevznikl ve fantazii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Inspirací byla skutečná bytová výměna, o níž scenáristům vyprávěl literární kritik Vladimír Karfík. Šlo o čtyřsměnu, kterou organizoval pracovník Akademie věd. Svěráka nápad okamžitě zaujal. „Když nám tu svou příhodu vylíčil, hned jsme si s Láďou řekli, že to je báječný námět. Ještě ten den jsme vzali papír a na něj začali malovat jednotlivé rodiny a jejich možné povahové rysy. Shodli jsme se na tom, že to stěhování uděláme ještě v daleko větším měřítku,“ vzpomínal. Z původní čtyřsměny tak vznikla filmová dvanáctisměna, která se stala motorem celé komedie.
Jan Werich měl hrát pana Bílka
Jednou z největších změn bylo obsazení penzionovaného operního pěvce Bílka. Režisér Ladislav Smoljak si do role přál Jana Wericha, ten ji ale kvůli vážným zdravotním problémům odmítl. Místo něj dostal příležitost skutečný sólista Národního divadla Karel Kalaš. Přestože před kamerou nestál často, vytvořil jednu z nejzapamatovatelnějších postav filmu. Ironií osudu byl během natáčení také nemocný a sám prý roli vnímal jako možné rozloučení s publikem. Nakonec se ale uzdravil a žil ještě více než dvacet let.
Kdo ví, jak by film vypadal s Janem Werichem
Také psychologa Knotka mohl hrát někdo jiný. Tvůrci původně počítali s Miloněm Čepelkou z Divadla Járy Cimrmana, ten však dal přednost divadelním závazkům. Role se tak ujmul Josef Abrhám, který jí dodal nenapodobitelnou směs nejistoty, nervozity i suchého humoru. Dnes si už jen těžko představit, že by Knotka ztvárnil někdo jiný.
Telefonní číslo skrývalo osobní vzkaz
Ve scéně, kdy doktor Ječný diktuje účastníkům stěhování telefonní číslo pro případ nehody, zazní kombinace 280336. Nejde o náhodu. Číslo odkazuje na datum narození Zdeňka Svěráka – 28. března 1936. Je to jeden z drobných vtípků, které scenárista do filmu nenápadně ukryl. Ve stejné scéně navíc zůstal ve finálním střihu i spontánní úsměv Daniela Kolářová, který nebyl součástí scénáře.
Jedna z nejvtipnějších scén patří inženýru Severínovi, který testuje vlastní bezpečnostní systém v automobilu. Problém byl v tom, že skutečné airbagy tehdy v Československu téměř nikdo neznal. Ladislav Smoljak později přiznal: „My si je jen představovali, já nikdy neviděl airbag v akci. Naštěstí.“ Filmaři si proto pomohli jednoduše. Do interiéru škodovky umístili velké nafouknuté igelitové pytle, které ve filmu představují bezpečnostní vaky. A právě díky této improvizaci vznikla jedna z nejpamátnějších scén celé komedie.
Mimochodem rozvaděč, do kterého Smoljak narazil, aby ho odpálil, měl být po natáčení odstraněn. „Říkali, že ho do čtrnácti dnů odstraní. A máme ho tady dodnes,“ smála se Jana Lacinová, které patřil dům, před kterým zmíněný rozvaděč stojí. Chodník sice byl během let několikrát opravován, ale s betonovým kvádrem nikdo nehnul.
Původní konec byl mnohem temnější
Ve finální verzi filmu pan Bílek pouze tvrdě usne a celá komplikovaná akce může pokračovat. Původní scénář ale počítal s tím, že operní pěvec během stěhování skutečně zemře. Smoljak se Svěrákem nakonec usoudili, že by tragický moment narušil lehký tón celé komedie. Rozhodli se proto závěr změnit a místo černého humoru ponechali divákům šťastnější rozuzlení.
Možná i díky tomu si Kulový blesk dodnes uchoval atmosféru inteligentní komedie, která nestaví na laciných efektech, ale na výborně napsaných postavách, přesném rytmu dialogů a skvělém hereckém obsazení.
Zdroje: autorský článek s využitím
