Článek
Když měl film Snowboarďáci v roce 2004 premiéru, málokdo čekal, že se z něj stane generační hit. Příběh dvou kamarádů Rendyho a Jáchyma, kteří vyrážejí do Špindlerova Mlýna naučit se jezdit na snowboardu a zároveň zapůsobit na dívky, si rychle získal diváky. Komedie režiséra Karla Janáka se navíc stala nejnavštěvovanějším českým filmem roku 2004 a odstartovala úspěšnou spolupráci Jiřího Mádla a Vojtěcha Kotka, na kterou později navázali například Rafťáci.
Písařík s Beranem odrostli
Dnes si jen těžko představit, že by Rendyho a Jáchyma hráli jiní herci. Původní plán ale vypadal jinak. Karel Janák uvažoval o Michaelu Beranovi a Martinu Písaříkovi. Natáčení ale v České televizi nabíralo dvouleté zpoždění a za tu dobu oba herci rolím věkově odrostli a hledali se tedy mladší představitelé.
Nový konkurz přinesl poněkud překvapivou dvojici. Zatímco Vojtěch Kotek už měl herecké zkušenosti, Jiří Mádl byl prakticky neznámou tváří. „Mamka viděla v televizi výzvu ke konkurzu do filmu a řekla mi, jestli bych to nechtěl zkusit. Tak jsem s vysokou horečkou vyrazil na ten megakonkurz… Tři kola a hop a byl ze mě snowboarďák!“ vzpomínal Mádl. Tato role odstartovala jeho úspěšnou hereckou kariéru.
Vojta Kotek v době, kdy měl po premiéře Snowboarďáků a točil Rafťáky
Mrazy potrápily techniku i štáb
Přestože film působí bezstarostně, natáčení bylo všechno možné, jen ne pohodové. Teploty v Krkonoších klesaly hluboko pod nulu a technika extrémní podmínky nezvládala. Kamery v silných mrazech zpomalovaly, natáčely méně snímků za sekundu a výsledkem byly charakteristické zrychlené záběry. Ty se nakonec staly jedním z poznávacích znaků filmu, přestože vznikly spíš jako nouzové řešení než tvůrčí záměr.
Režisér Karel Janák později s nadsázkou popsal, že štáb několik týdnů marně žádal vyhřívaný prostor. „Když jsme producentům říkali, že pro lidi i techniku potřebujeme nějaký vyhřívaný stan nebo karavan, dostali jsme po třech týdnech malý stan pro dva, který si pořizují zpravidla milenci v létě. A na vyhřívání se jaksi zapomnělo.“ Ani později přistavený karavan situaci příliš nevyřešil. Zůstal totiž zaparkovaný dole u vleku, zatímco většina scén vznikala vysoko na svazích.
Nechyběla zranění ani pořádně vypjaté chvíle
Náročné podmínky se podepsaly i na hercích. Vojtěch Kotek během natáčení utrpěl lehký otřes mozku a Martina Klírová si zlomila ruku. Nepříjemně dopadla také slavná scéna se saunou. Herečky po výběhu do zledovatělého sněhu skončily s bolestivými škrábanci. „Když jsme vyběhly do sněhu, tak jsme měly krvavý škrábance na nohou, jak byl ten sníh ledovej,“ vzpomínala Lucie Vondráčková. Herečka přitom před natáčením poctivě trénovala snowboard ve Svatém Petru, aby co nejméně využívala dublérku.
K nepříjemnému incidentu došlo i během scény v jídelně. Jiří Mádl měl podle scénáře polít Ester Geislerovou polévkou, jenže omylem zasáhl člena štábu. Ten reagoval velmi podrážděně a situace byla chvíli natolik vyhrocená, že hrozila i fyzická potyčka. Nakonec se vše uklidnilo a s odstupem času se z celé příhody stala jedna z nejznámějších historek z natáčení.
Rozpočet nestačil a závěr se musel přepsat
Velkým problémem byly také finance. Náročné natáčení v horských podmínkách stálo více, než se původně plánovalo. Vojtěch Kotek později přiznal, že rozpočet jednoduše nevydržel až do konce. „Na konci měl bejt velkej závod. Z nějakejch důvodů pak přišel jinej producent s kufříčkem a řekl: Hele, dodělejte nějakej alternativní konec. Byl už květen, nikde nebyl sníh, končí to nějakým snovým skokem z helikoptéry.“
Do všeho navíc zasáhlo právě počasí, které herec zmínil. Sníh prostě chyběl a jednotlivé záběry na sebe přestaly navazovat. Tvůrci tak museli scénář opět upravit přímo během natáčení. Díky improvizaci vznikla také dnes už kultovní scénka s postavou Pavly Tomicové, která shání léky na žaludek, ta v původním scénáři přitom vůbec neexistovala. I podobné improvizace a odlehčený humor ale udělaly ze Snowboarďáků film, který se pravidelně vrací na televizní obrazovky i více než dvacet let po premiéře.
Zdroje: autorský článek s využitím
