Článek
Film režiséra Oldřicha Lipského z roku 1974 se dodnes pravidelně vrací na televizní obrazovky a baví další generace diváků. Scénář dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak přinesl originální nápad s „kondiciogramem“, podle něhož měl člověk objevit své předpoklady pro ideální povolání. Málokdo ale ví, že cesta ke vzniku jedné z nejslavnějších českých komedií rozhodně nebyla bez komplikací.
Smoljak si Sobotu nepřál
Dnes si Františka Koudelku bez Luďka Soboty umí představit jen málokdo. Herec tehdy začínal, byla to jeho první velká role. „Při natáčení jsem přitom jako začátečník měl nejnižší platovou třídu, takže jsem dostával 420 korun za den. Celý honorář činil asi 12 tisíc, což byly zhruba čtyři měsíční platy,“ vzpomínal. Přesto právě jeho obsazení vyvolalo mezi tvůrci největší spory.
Ladislav Smoljak dlouho pochyboval, že Sobotův improvizační styl bude fungovat s přesně vystavěným scénářem. Po premiéře navíc svou nespokojenost nijak neskrýval a herci řekl, že jeho výkon filmu spíš uškodil. „Zničil si nám film,“ řekl Smoljak nováčkovi a antipatie byla více než patrná. Režisér Oldřich Lipský však za mladým komikem stál a věřil, že právě jeho civilní projev dodá postavě Františka Koudelky potřebné kouzlo. Čas ukázal, že měl pravdu. Než padlo konečné rozhodnutí, ve hře byli také Jiří Krampol nebo Jan Hartl. Nakonec ale příležitost dostal právě Sobota.
Ladislav Smoljak měl jasno, Sobotu ne!
Hlášky, které zlidověly
Film se stal fenoménem hlavně díky dialogům, které lidé používají dodnes. Věty jako „slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás!“, „tvárnice nebrat!“ nebo „já vám dám Koudelku! Já vám ukážu Koudelku!“ zdomácněly natolik, že řada lidí už ani netuší, z jakého filmu pocházejí. Zajímavostí je, že postava Jáchyma, podle níž nese film název, se na plátně objeví jen na několik vteřin. Ztvárnil ji člen Divadla Járy Cimrmana Petr Brukner.
K natáčení se váže i historka, která mohla v době normalizace skončit pořádným problémem. Při scéně automobilových závodů František Husák usnul po bujarém večírku přímo na place. Josef Hlinomaz pak přes megafon hlasitě vyvolával, aby se lidé přišli podívat na „ožralého Husáka“. V době, kdy byl prezidentem Gustáv Husák, šlo o velmi odvážný vtípek. Přesto celá situace prošla bez následků.
Některé scény vznikly úplnou náhodou
Řada nejlepších momentů nevznikla podle scénáře. Při natáčení scény v tělocvičně juda Luděk Sobota nechtěně porazil Františka Peterku. Místo přerušení natáčení oba herci pokračovali v improvizaci, která režiséra natolik pobavila, že ji ponechal i ve finální verzi filmu. Autenticky působí také Josef Dvořák jako mechanik v autoservisu. Nebylo to náhodou, než se stal hercem, skutečně se vyučil automechanikem, takže prostředí dobře znal.
Diváci si dodnes pamatují Karla „Prďolu“ Nováka jako hostinského. Za jeho komediálním vystupováním se ale skrýval nelehký osobní život. Herec dlouhodobě bojoval se závislostí na alkoholu, která se promítla do jeho zdraví i osobních vztahů. V roce 1984, pouhé tři dny před svými padesátými narozeninami, spáchal sebevraždu. O jeho smrti se tehdy veřejnost dozvídala jen okrajově, protože podobným tragédiím se média v období socialismu téměř nevěnovala.
Chyby, kterých si všimnou jen pozorní diváci
Stejně jako mnoho jiných filmů ani Jáchyme, hoď ho do stroje! není bez chybiček. Fanoušci si za roky všimli například měnící se polohy pyžama v kufru Františka Koudelky nebo hodin v ordinaci docenta Chocholouška, které mezi záběry ukazují rozdílný čas.
V závěrečné hospodské rvačce se zase kondiciogram záhadně přesouvá z jedné ruky do druhé a při automobilové nehodě je patrné, že kamenné zábradlí mostu se na vodě pohupuje mnohem lehčeji, než by odpovídalo skutečnosti. Podobné drobnosti ale divákům zážitek nekazí, spíš se z nich stala další zábavná součást legendárního filmu.
Ani po více než padesáti letech neztrácí Jáchyme, hoď ho do stroje! své kouzlo. Kombinace inteligentního humoru, výborného hereckého obsazení a nezaměnitelných dialogů z něj udělala jednu z nejcitovanějších českých komedií všech dob. A příběhy z jeho zákulisí dokazují, že cesta ke vzniku filmové klasiky bývá často stejně zajímavá jako samotný výsledek.
Zdroje: autorský článek s využitím
