Článek
Několikrát za život Jindřich Plachta odmítl nabídku z Národního divadla, protože se necítil připraven na takovou poctu. Přitom po Zlaté kapličce vždy toužil. Stejně jako po filmu, který zbožňoval. A ještě jednu velkou lásku tento skvělý herec měl - komunistickou ideologii. Nevykřikoval však jen naučené fráze, opravdu věřil, že komunisté mohou změnit svět a sám se „rudými“ myšlenkami řídil.
Werich místo Buriana
Cesta Jindřicha Plachty k vytyčeným cílům však nebyla jednoduchá. Tatínek z něj nechtěl mít herce, takže mladík nejprve pracoval v plzeňské Ústřední bance, později odjel do Krakoval coby úředník, po návratu se začal zabydlovat v Praze. S kamarády si pronajal byt a začal se živit jako praktikant v Poštovní spořitelně. Metropole ho však konečně „nasytila“ i jinak - začal se věnovat divadlu. Začínal jako nápověda v kabaretu Červená sedma, brzy se však stal součástí představení a diváci z něj šíleli. Nový komik tak byl na světě.
Jeho nadání si všiml i Vlasta Burian, který zrovna sháněl někoho, kdo bude plnit roli „naharávače“ tak, jako dříve Jaroslav Marvan. V tomto ohledu ale Plachta „sloužit“ nemohl. Výkony mladého herce byla tak úžasné, že zastínily i samotného krále komiků. To Burian nenesl dobře, na Plachtu začal žárlit a raději ho vyhodil. Doslova mu vytkl že na legraci je v divadle on. Plachta se tak dostal k Voskovci a Werichovi do Osvobozeného divadla. Zejména Werich na něj velmi „trpěl“, oblíbil si ho jako člověka i jako komika.
Plachta byl od přírody skromný člověk, což mu podle Wericha bránilo v ještě větším rozletu. Zároveň ho ale milovali nejen diváci, ale i režiséři. Takže filmové role na sebe nenechaly dlouho čekat. Jeho výhodou bylo i to, že si skvěle rozuměl s dětmi a se zvířaty, což zúročil třeba ve snímku Nebe a dudy.
Raději zemřít, než posluhovat nacistům
Na své herecké pouti se Plachta seznámil i s Vladislavem Vančurou. Byli si blízcí i díky tomu, že spolu sdíleli svoji komunistickou ideologii. A když Vančuru zatkli nacisté, právě Plachta mu přispěchal na pomoc mezi prvními. On sám si vždy myslel, že být komunista je nejlepší, co může člověk udělat. Věřil, že komunistické ideály mohou změnit svět. Mohl za to jednak jeho dělnický původ, ale i jeho láska a obdiv k Rusku.
Tuto zemi si zamiloval v době, kdy tam jeho otec dostal práci a on tam s rodiči dva roky žil. Zajímavé je, že jeho víra v komunismus byla tak velká, že odmítl činžovní dům, který měl dostat v rámci dědického řízení po tatínkovi. Argumenty otce, že nikoho nevykořisťoval a že dům pořídil díky celoživotní práci ve Škodovce, byly marné. Coby komunista však Plachta nikdy nepáchal zlo. Lii hodnotil podle toho, co dokázali, jaké měli výsledky. Zastával se i Buriana, který byl po druhé světové válce označen za kolaboranta. Nacisty ostatně nenáviděl. „Rozhodl jsem se raději zemřít, než cokoliv udělat pro ty svině,“ říkával.
Zapojil se i do oboje proti nacistům, spolu s dalšími členy rodiny doma nějakou dobu schovávali Jana Zíku, kteří řídil ilegální centrálu KSČ. Když k nim dorazilo gestapo, Plachta odbojáře zastlal do postele, lehnul si na něj a dělal, že je nemocný. Když válka skončila, herec se s radostí a velkým úsilím pustil do budování vlasti. Dobrovolně fáral do dolů a objížděl republiku s angažovaným programem.
Na sklonku života začal pochybovat
Zdraví ho však postupem času stále víc a víc zrazovalo. Stejně jako energie ho začalo opouštět i nadšení z komunistického režimu. Už z nemocnice se zápalem plic a s rakovinou jater sledoval, jak v Československu začínají politické procesy. Na sklonku svého života tak začal pochybovat, jestli byla jeho celoživotní víra správná. Jindřich Plachta zemřel v Praze 6. listopadu 1951 ve věku dvaapadesáti let. Nedožil se tak ani procesu se svým velkém kamarádem Rudolfem Slánským. Toho komunisté popravili 3. prosince 1952.
Zdroje: zeny.iprima.cz, super.cz, kniha Jindřich Plachta: Cesta do hlubin hercovy duše, ceskatelevize.cz, lifee.cz, ahaonline.cz
