Článek
„Byl to úžasný herec, jeho umění bylo hluboké, rostlo z jeho intelektu, a přitom bylo spontánní. Václav dokázal být nesmírně vtipný, milý, byl to zajímavý muž. Měl v sobě cosi podobného jako pan Höger. Oba dva jako by byli z jednoho vrhu, z jedné řeky,“ vzpomínala na Václava Vosku herečka Květa Fialová. Nebyla zdaleka jediná, kdo o skvělém herci takto smýšlel. Bohužel si ale osud často „smlsne“ na lidech charakterních a čestných. A to byl i Voskův případ.
Dokonalý pan Vajíčko
Byl doslova předurčen k rolím milovníků. Jeho vzhled a pohledná tvář ale nebylo zdaleka všechno, co mohl Václav Voska nabídnout. Vždycky toužil po charakterních rolích, neustále pracoval na tom, aby byl lepší. Začínal ve Vinohradském divadle, kde se potkal se svou budoucí manželkou Evou Kavanovou. Vzali se a vydrželi spolu do konce života narodily se jim dcery Eva a Markéta. Voska si vždycky přál, aby jeho paní byla v domácnosti. Takto to měl „nakoukané“ z domova - muž se stará o živobytí, žena o domácnost.
Po válce Voska nastoupil do Národního divadla a zdálo se, že jeho kariéra poroste raketovou rychlostí. Jenže v roce 1948 přišel komunistický převrat a to znamenalo Voskův konec ve Zlaté kapličce. Od soudruhů dostal „motivační“ dopis, který ho měl přesvědčit k tomu, aby přehodnotil své pravičácké myšlení. Herec coby hluboce věřící katolík a hlavně zásadový chlap, vstup do KSČ zdvořile odmítl. To znamenalo jeho nucený odchod z Národního divadla, litovat ale příliš nemusel.
Pod svá křídla si ho totiž vzal režisér Ota Ornest a „přetáhl“ si ho do Městských divadel pražských. Vypracoval se zde na herce, který vyprodával sály, lidé chodili na něj a skvěle se bavili. Legendární je dodnes představení hry Vajíčko, které se stalo hitem a v Praze se hrálo několik sezón. Když Vosku viděl autor této hry, belgický dramatik Felicien Marceau, tak prohlásil, že byl nejlepší Vajíčko, jaké kdy zažil.
Připadal mi nafoukaný, tvrdil Vorlíček
Václav Voska ale také některé nabídky odmítal. Když ho chtěl Václav Vorlíček obsadit do hlavní role v komedii Kdo chce zabít Jessii, nesetkalo se to s úspěchem. Vorlíček přiznal, že měl herce za nafoukance. Když se totiž Voska dozvěděl, kdo má hrát Jessii, požádal režiséra o schůzku.
„Svěřil jsem mu totiž, že na tu roli mám vyhlídnutou dívku, která sice není vyškolená herečka, ale je přesná typově, přirozeně se pohybuje a hlavně – ve filmu nemluví. A on reagoval ve stylu, že není jen tak ledajaký herec, že hraje v divadle ty největší role a že se nepostaví vedle jen tak někoho. Když jsem dodal, že ta dívka je civilním povoláním prodavačka u Rotta, kde tehdy Olinka Schoberová skutečně pracovala, úplně se zděsil, že to tedy vůbec nepřichází v úvahu, ať s ním nepočítám,“ prozradil Vorlíček ve své knize Pane, vy jste režisér.
Komunisté mu dali zákaz
V té době měl Voska možná pocit, že je svět krásný a jemu se nabídky pohrnou jedna za druhou. Dokonce se zapojil do veřejného života stal se poslancem České národní rady. Jenže okupace vojsky varšavské smlouvy vše změnila. Herec se účastnil pohřbu Jana Palacha a stal se pro soudruhy veřejným nepřítelem. Nesměl totiž film ani se jakkoli prezentovat v televizi, nějakou dobu měl také zákaz dabovat.
Učil tedy na DAMU, vychoval řadu skvělých herců, jako byl třeba Boris Rösner. Jenže to pro něj bylo málo, byl zvyklý být v „zápřahu“. Stále častěji se u něj objevovaly deprese, i kvůli ním sahal po alkoholu. V té době měl také románky, jednou z jeho milenek byla Irena Kačírková.
Postupem času se sice opět dostal do hledáčku režisérů, vznikly snímky jako Noc klavíristy. Už to ale nebylo ono. Vosku navíc začalo trápit zdraví. Snažil se pracovat naplno, snad aby si vynahradil roky, kdy hrát nesměl. Zradilo ho ale srdce. Zemřel na infarkt 20. srpna 1982.
