Článek
Když Jiří Kajínek (65) nastoupil do věznice Mírov, rychle pochopil, že případný útěk nebude otázkou štěstí, ale dlouhodobé přípravy. Rozhodující bylo detailní pozorování každodenního režimu a schopnost využít i zdánlivě nepodstatné detaily. Během měsíců všiml, že pohyb dozorců na strážních věžích se pravidelně opakuje. Klíčový okamžik přicházel ve chvíli, kdy museli kontrolovat elektronická čidla umístěná u oken. Při této činnosti se na několik sekund otočili zády k cele a odložili zbraň. Právě tento krátký časový úsek se stal základem jeho plánu.
Dlouhé měsíce příprav v cele
Jiří Kajínek si navíc vybral termín, kdy přecházel letní čas na zimní. Díky dřívějšímu setmění tak měl větší šanci ztratit se ve tmě a snížit riziko, že bude při útěku snadným terčem. Nejnáročnější částí bylo získání potřebného vybavení. Třeba na to, jak se dostat skrz mříže. „Žádnou diamantovou strunu ani nic takového jsem neměl. Už proto, že tou by se to řezalo dlouhé hodiny. Vymyslel jsem způsob, jak by to šlo nejlépe a rychle. Ta mříž byla ocelová, průřez byl čtvercový a zhruba 3,5 centimetru v průměru. Musel jsem dokázat udělat dva řezy, abych vyřízl takovou část, abych se mříží protáhl,“ vysvětloval.
Přitom upozorňoval na fakt, že na Mírově je všechno strašně slyšet, takže vzít pilu a začít řezat nepřipadalo v úvahu. Tím spíš několik dní v kuse. Nakonec si vyrobil provizorní pilku. Poté se po svázaných prostěradlech spustil za zdi vězení. Lano přitom vyráběl postupně z provázků a textilu, které měl k dispozici. Vše musel ukrývat před pravidelnými kontrolami cely. Jednotlivé části schovával do matrace a dalších míst, kde je dozorci při běžných prohlídkách neobjevili.
Z Jiřího Kajínka se stala celebrita.
Štěstí, že to byl myslivec
K vytvoření improvizovaného háku využil kovové části vězeňského vybavení. Díky tehdejší fyzické kondici dokázal materiál upravit tak, aby unesl jeho váhu. Následovalo několik pokusů, jak dostat lano přes několik desítek metrů vzdálené hradby. Nakonec si pomohl rybářským vlascem, který posloužil jako vodicí linka. Ani samotná realizace však neprobíhala ideálně. Ve chvíli, kdy byl připraven vyrazit, zjistil, že lano není dostatečně dlouhé. Musel ho proto na poslední chvíli prodloužit. Přesto se rozhodl plán nezrušit.
Při spouštění z výšky si ho všimla stráž. Kajínek později popisoval, že zaznělo několik výstřelů, ale podařilo se mu dostat k hradbám a následně seskočit do prostoru pod věznicí. Při dopadu se zranil, přesto pokračoval dál. „Moje štěstí bylo, že špačkař byl myslivec. Po každém výstřelu natáhl závěr, jako kdyby měl kulovnici.“ Přes náročný terén se dostal do bezpečné vzdálenosti od areálu a zmizel v okolních lesích. Zatímco ve věznici začalo rozsáhlé pátrání, on už směřoval k dalšímu úkrytu.
Samozřejmě by to nedokázal sám, pomohla mu jistá Marie Černá. „Byla to neuvěřitelná odvaha. Ona mě neznala, ale pomohla mi kvůli svému manželovi, Ludvíku Černému, kterému jsem dřív nabízel, že může utéct se mnou. Odmítl, ale já jsem slíbil, že pro něj něco zásadního udělám,“ tvrdil.
Na útěku přímo v Praze
Veřejnost si často představuje, že se jeden z nejhledanějších mužů v zemi ukrýval v odlehlých chatách nebo hluboko v lesích. Podle Kajínkových vzpomínek byla realita jiná. Většinu času strávil v Praze, kde se pohyboval mezi běžnými lidmi. Navštěvoval kina, chodil nakupovat nebo sportovat. Spoléhal na to, že lidé nehledají známou tvář tam, kde ji nečekají. K maskování mu údajně stačila čepice nebo tmavé brýle.
Jeho svoboda však netrvala dlouho. Po 41 dnech policie získala informace o místě jeho pobytu. Následoval zásah elitní jednotky URNA v pražském bytě na Velké Ohradě. Akce byla mimořádně sledovaná a stala se jednou z nejznámějších policejních operací své doby.
Dodnes tvrdí, že nestřílel
Útěk z Mírova zůstává i po více než dvou desetiletích jedním z nejvýraznějších případů v historii českého vězeňství. Ať už se na Jiřího Kajínka lidé dívají jakkoliv, samotný útěk bývá často označován za mimořádně promyšlenou a fyzicky náročnou akci.
Kajínek byl v roce 1998 odsouzen k doživotnímu trestu za dvojnásobnou vraždu a pokus o vraždu. Svou vinu dlouhodobě odmítal a opakovaně usiloval o obnovu procesu. V květnu 2017 mu tehdejší prezident Miloš Zeman udělil milost, díky níž se dostal na svobodu. „Dnes už nikoho nepřesvědčuji o tom, že nejsem vrah. Lidé si mohou z veřejně dostupných zdrojů udělat sami obrázek. O tom, že bych tehdy střílel, neexistuje jediný důkaz,“ říká Jiří Kajínek. Dnes vystupuje na veřejných akcích, poskytuje rozhovory a o období stráveném za mřížemi mluví jako o zkušenosti, která zásadně ovlivnila jeho pohled na život.
Zdroje: autorský článek s využitím
