Článek
Pro Jiřího Procházku (61) bude jméno Dlouhý Janek už navždycky malou nálepkou, které se vlastně ani nechce zbavovat. Ne proto, že by žil minulostí, ale proto, že tahle role k jeho životu prostě patří. Stejně jako fakt, že se z někdejšího dětského idolu nikdy nestala herecká hvězda v klasickém slova smyslu.
Byla to pro něj hlavně zábava
Když měl film Ať žijí duchové! v roce 1977 premiéru, Procházka ještě nebyl ani zdaleka dospělý. Přesto se přes noc stal klukem, kterého znalo celé Československo. Pro spoustu mladých dívek byl prvním filmovým idolem a pro děti symbolem dobrodružství. Jenže on sám tu slávu nikdy nebral tak vážně, jak by se možná čekalo. „Dodnes na natáčení vzpomínám s úsměvem, pro většinu z nás to bylo něco úplně nového,“ vzpomínal. Vnímal to jako prázdninové dobrodružství než jako začátek herecké kariéry. Byl to pro něj svět plný nových lidí, techniky, kamer a kulis, ale pořád šlo hlavně o zábavu.
Producenti ho tehdy objevili víceméně náhodou při hledání dětských herců do menších rolí. Před Ať žijí duchové! si zahrál už v několika televizních projektech, ale nic nenasvědčovalo tomu, že přijde role, která z něj udělá hvězdu jedné generace. Oldřich Lipský však měl na dětské typy výborný cit a Procházkův přirozený projev, bez manýr a přehrávání, přesně zapadl do atmosféry filmu.
Kolegyně na něj byla moc mladá
I když se mluvilo o zamilovanosti mezi Procházkou a Danou Vávrovou, on sám později s nadhledem přiznával, že byl v pubertě a spíš ho zajímaly starší dívky než filmová partnerka. „Danuška byla moc pěkná holka, ale na mě tehdy moc mladá. Trochu na mě byla kvůli tomu naštvaná,“ usmíval se. Zajímavé je, že i honorář z filmu použil Procházka po svém. Dal ho mamince na automatickou pračku, protože doma přibyla sestřička a pomoc byla potřeba víc než cokoliv jiného.
Jiří Procházka má novou kariéru
Po úspěchu filmu se nabízelo, že zkusí herectví profesionálně. Přihlásil se na konzervatoř, ale neuspěl. Jednou slyšel, že pro něj není místo, podruhé, že jeho talent není dost vyzrálý. To ho znechutilo natolik, že dál o hereckou kariéru neusiloval. A došlo mu, že to pro něj nemusí být priorita.
Zkoušel i fotbal, dokonce na poměrně slušné úrovni, ale ani sportovní dráha mu dlouhodobě nevyšla. Nakonec vystudoval průmyslovku, hotelovou školu a vyučil se kadeřníkem. Stříhání vlasů mu nakonec zůstalo spíš jako koníček, něco, co může dělat pro radost a pro blízké.
Okouzlil ho zvuk, tam se našel
Klíčovou roli v jeho životě ale sehrála hudba. Hudební talent zdědil po otci, který byl koncertním kytaristou, a právě u hudby nakonec zakotvil. Po vojně začal spolupracovat s country kapelou Krajánci, později známou jako Taxmeni, založil vlastní skupinu a postupně se vyprofiloval jako zvukař. Práce se zvukem, technikou a koncertním prostředím mu sedla. To mu vyhovovalo.
K herectví se občas vrátil v malých rolích, spíš z nostalgie nebo pro radost. Nikdy to ale nebral jako návrat ke kariéře. Sám říká, že herectví byla krásná epizoda, ale ne jeho životní poslání. Možná i proto působí tak vyrovnaně. Nemá potřebu dokazovat, že „mohl být slavný“. On ví, že slávu zažil, ochutnal ji a vědomě se rozhodl jít jinam.
Zajímavá je i jeho životní filozofie v osobních vztazích. Nikdy se neoženil a nemá děti. Ne proto, že by se vztahům vyhýbal, ale protože se vždycky cítil spíš jako solitér. Přiznává, že měl dlouhodobé vztahy, ale pracovní tempo a způsob života mu nikdy nedaly pocit, že by svatba byla logickým krokem.
Zdroje: zeny.iprima.cz, super.cz, zivotvcesku.cz, dotyk.cz, denik.cz
