Článek
Když se Josef Kemr (†72) a Rudolf Hrušínský (†73) potkali při natáčení filmu Cesta do hlubin študákovy duše, šlo zprvu o běžné profesní setkání. Oba tehdy stáli na začátku dlouhé cesty, která je měla zapsat mezi nejvýraznější osobnosti českého herectví. Spojila je podobná generace, pracovní nasazení i určitý druh humoru, který byl nenápadný, ale většinou přesně udeřil hřebíček na hlavičku. Postupně z toho vyrostlo přátelství, které se neomezovalo jen na natáčení nebo divadlo.
Hrušínský ho vytáhl k divadlu
Zatímco Hrušínský měl v kariéře stabilnější vývoj, Kemr to měl výrazně složitější. Po válce se musel živit, jak se dalo, a herectví pro něj dlouho nebylo jistotou. Přivydělával si různými pracemi, což v té době nebylo nic výjimečného. Jedna z nejsilnějších vzpomínek, která se s jejich vztahem pojí, vznikla právě v tomto období. Hrušínský totiž Kemra náhodou potkal u Masarykova nádraží, jak pracuje při skládání brambor. Místo soucitu nebo rozpaků ale zvolil akci, kamaráda doslova vytáhl zpátky k divadlu.
Byla to v podstatě přirozená reakce člověka, který viděl promarněný talent. Pomohl Kemrovi dostat se ke kočovné společnosti, kde mohl znovu získat hereckou praxi a sebevědomí. Kemr mu vděčil za hodně, vždyť Hrušínský ho dostal k profesi, kterou později tak miloval. A navíc právě zkušenosti z kočovného divadla tehdy znamenaly víc než jen práci, herci si tam osvojovali řemeslo v jeho nejčistší podobě, bez velkých kulis a jistot. Kemr tu vydržel až do konce druhé světové války.
Co Rudolf Hrušínský považoval za žert, bral Kemr jako zradu
Rozdílné povahy, které si sedly
Po jejím skončení se jeho kariéra začala stabilizovat. Přes angažmá na Žižkově se postupně propracoval až na prkna Národní divadlo, což byla pro každého herce meta sama o sobě. Od roku 1965 tam patřil k výrazným členům činohry a vytvořil řadu rolí, které dodnes působí naprosto geniálně. Diváci si ho samozřejmě pamatují nejen z divadla, ale i z filmů a seriálů, třeba z legendárního Chalupáři, kde jeho nenápadný humor skvěle fungoval i na obrazovce.
S Hrušínským se v Národním divadle znovu pravidelně potkávali. Jejich vztah už byl dávno víc než jen kolegiální. Trávili spolu čas i mimo práci, často na chalupě v jižních Čechách, kde se oddávali rybaření. Tyhle chvíle mimo reflektory ukazovaly jejich přátelství v nejpřirozenější podobě, bez rolí, bez publika, jen dva lidé, kteří si rozuměli.
Zajímavé přitom je, jak rozdílné osobnosti to byly. Hrušínský působil uvolněně, s lehkým nadhledem a typickým ironickým humorem. Kemr byl naopak vnitřně ukotvený, hluboce věřící a v některých věcech zásadový. Nepůsobil jako člověk, který by vyhledával konflikty, ale pokud šlo o hodnoty nebo blízké lidi, dokázal být nekompromisní. Možná právě tohle napětí mezi jejich povahami drželo jejich vztah dlouho živý.
Poplácání po zadku, které vše změnilo
Zlom přišel až ve chvíli, kdy se do příběhu promítl osobní život. Po smrti své manželky Evy Foustkové (†66) Kemr nezůstal dlouho sám a sblížil se s herečkou Marikou Skopalovou (81), sestrou Svatopluk Skopal (74). V prostředí divadla šlo o přirozený vývoj, vztahy mezi kolegy nebyly ničím neobvyklým. Jenže právě tady se začala psát poslední kapitola přátelství dvou legendárních herců.
Josef Kemr v tomto případě neměl pro legraci pochopení
Během jedné zkoušky v divadle udělal Hrušínský gesto, které zřejmě vnímal jako nevinný, lehce rozverný žert, Skopalovou poplácal po pozadí. V kontextu tehdejší doby by to možná leckdo přešel, případně okomentoval jako nevhodný, ale banální moment. Jenže Kemr reagoval okamžitě a bez zaváhání. Následovala facka a podle některých svědectví i krátká fyzická potyčka, která všechny přítomné šokovala.
Ten moment nebyl jen o jedné situaci. Spíš odkryl hlubší rozdíl v tom, jak oba vnímali hranice a respekt. Pro Hrušínského šlo o nadsázku, pro Kemra o nepřijatelný zásah vůči ženě, která mu byla blízká. Reakce byla prudká, ale z jeho pohledu logická. „Kemr byl velmi zvláštní a podivínský člověk. Jednou se v divadle zamiloval do inspicientky, a když ji Hrušínský přátelsky poplácal po zadku, tak mu dal facku. Přiznávám, že mě tohleto gesto z jeho strany imponovalo,“ vzpomínala herečka Jiřina Švorcová ve své autobiografii.
Nikdy mu neodpustil
Po incidentu se Hrušínský snažil situaci uklidnit a napravit. Jenže narazil na zeď. Kemr se uzavřel a rozhodl se přátelství ukončit bez další diskuse. Nešlo o hádky ani veřejné výměny názorů, spíš o definitivní ticho, které se už nikdy nepodařilo prolomit. „My z okolí jsme to brali jako takovou žabomyší válku, ale Kemr to nemohl přenést přes srdce a měl to Hrušínskému za zlé. Myslím, že to bylo zbytečné, ale pramenilo to i z jeho uzavřené povahy a taky z toho, že onu dámu měl moc rád, zatímco ze strany Hrušínského to byla jenom taková legrácka,“ vysvětloval režisér Karel Weinlich (†90), který se s oběma herci přátelil.
A právě to dává celému příběhu zvláštní váhu. Nešlo o dramatický konflikt, přesto chyběla absence jakéhokoliv smíření. Rudolf Hrušínský (†73) zemřel 13. dubna 1994, aniž by se s někdejším blízkým přítelem usmířil. Josef Kemr (†72) ho následoval o necelý rok později.
Zdroje: Autorský článek s využitím
