Článek
Málokterý skutečný příběh o přežití na moři působí neuvěřitelněji než osud rodiny Robertsonových. V červnu roku 1972 pluli Tichým oceánem na své dřevěné plachetnici Lucette, když jejich loď nečekaně napadla skupina kosatek. Během několika minut bylo po všem. Plavidlo se začalo rychle potápět a posádce nezbylo než narychlo opustit palubu. To, co mělo být vysněnou plavbou kolem světa, se během okamžiku změnilo v boj o holý život.
Následujících 38 dní přežívala rodina na malém nafukovacím záchranném člunu a pomocném laminátovém člunu, odkázaná pouze na několik zachráněných konzerv, dešťovou vodu a ryby, které se jim podařilo ulovit. Jejich příběh dodnes patří mezi nejlépe zdokumentované případy přežití na otevřeném oceánu.
Cesta kolem světa měla být splněným snem
Dougal Robertson sloužil během druhé světové války u britského obchodního námořnictva, později se ale usadil jako farmář ve Skotsku. Sen o obeplutí světa ho však nikdy neopustil. Když jeho děti povyrostly, prodal rodinnou farmu, koupil třináctimetrovou dřevěnou škunerovou jachtu Lucette a několik let ji společně s rodinou připravoval na dlouhou plavbu.
V lednu 1971 vypluli z anglického Falmouthu. Na palubě byli Dougal, jeho žena Lyn, synové Douglas, Neil a Sandy a dcera Anne. Později Anne cestu ukončila a na další část výpravy se připojil mladý Angličan Robin Williams, který se stal šestým členem posádky. Po úspěšném přeplutí Atlantiku propluli Panamským průplavem a zamířili do Tichého oceánu. Cílem byla Francouzská Polynésie. Rodina měla za sebou více než rok na moři a nic nenasvědčovalo tomu, že se jejich cesta během několika minut změní v katastrofu.
Proč kosatky zaútočily, nebo zda šlo o náhodu, není jasné
Kosatky zaútočily nečekaně
Dne 15. června 1972 panovalo na oceánu klidné počasí. Lucette plula přibližně 320 kilometrů západně od Galapágských ostrovů, když se pod lodí ozvala prudká rána. Dougal Robertson nejprve předpokládal, že narazili do plovoucího kmene nebo podmořské překážky. Krátce nato ale přišel druhý, ještě silnější náraz.
Když vyhlédl přes palubu, spatřil několik velkých kosatek. Podle jeho pozdější výpovědi jedna z nich opakovaně narážela hlavou do trupu lodi. Dřevěné obšívání prasklo a voda začala proudit dovnitř tak rychle, že bylo jasné, že plachetnici už nepůjde zachránit. Robertson později napsal, že se vše stalo během několika minut. Posádka neměla čas přemýšlet. Musela jednat.
Zachránili jen to, co unesli
Všichni okamžitě začali přenášet nejnutnější vybavení do nafukovacího záchranného člunu a malého laminátového pomocného člunu, který původně sloužil k dopravě mezi lodí a břehem. Podařilo se jim zachránit několik konzerv, omezené množství pitné vody, lékárničku, rybářské vybavení, nože, nářadí, několik světlic a základní navigační pomůcky.
Každá minuta byla rozhodující. Jakmile byly oba čluny na vodě, sledovala rodina bezmocně, jak se Lucette pomalu naklání na bok. Krátce nato zmizela pod hladinou i se vším, co nestihli odnést. Během několika okamžiků přišli o svůj domov, většinu zásob i jedinou možnost, jak pokračovat v plavbě. Zůstali sami uprostřed Tichého oceánu, stovky kilometrů od nejbližší pevniny.
První hodiny po potopení byly plné nejistoty. Nikdo nevěděl, jestli jejich nouzový signál někdo zachytil. Nikdo netušil, zda se záchrana objeví za několik hodin, za několik dní, nebo vůbec nikdy. Největší obavy ale teprve měly přijít.
Záchrana stále nepřicházela
První den ještě všichni věřili, že je někdo objeví. Trasa mezi Panamou a Francouzskou Polynésií sice nepatřila k nejrušnějším, přesto Robertsonovi doufali, že jejich zmizení nezůstane bez povšimnutí. Každou chvíli se rozhlíželi po obzoru a čekali, že se objeví silueta obchodní lodi nebo letadla. Jenže to se nestalo.
Po několika dnech začalo být jasné, že se budou muset spoléhat sami na sebe. Pitná voda rychle ubývala a stejně tak i skromné zásoby jídla. Dougal Robertson proto zavedl přísný režim. Každý člen posádky dostával jen malé množství vody a potravy, aby zásoby vydržely co nejdéle. Nikdo nevěděl, zda budou muset přežít týden, nebo měsíc.
První déšť pro ně znamenal doslova záchranu. Do všech nádob, které měli k dispozici, zachytávali vodu a snažili se nepromarnit jedinou kapku. Brzy zjistili, že právě déšť bude jejich nejspolehlivějším zdrojem pitné vody.
Oceán se stal jejich spižírnou
Jakmile došly konzervy, museli si potravu obstarat sami. Největší štěstí měli s létajícími rybami, které v noci často samy dopadaly do člunů. Později začali lovit také větší ryby pomocí improvizovaných háčků a šňůr. Některé jedli syrové, jiné se snažili usušit na slunci, aby vydržely déle.
Postupně zjistili, že mohou využít téměř všechno. Z ryb vyráběli návnady, jejich kůže sloužila jako provizorní materiál na opravy a z některých částí získávali tekutiny, které pomáhaly zmírnit žízeň. Přesto hlad sílil. Denní příděly byly minimální a každý z členů posádky rychle hubnul. Nejvíce trpěl sedmnáctiletý Sandy Robertson, který byl ze všech nejmladší, rodiče se proto snažili část vlastních přídělů nenápadně přesouvat právě jemu.
Žraloci byli neustále nablízku
Oceán kolem člunů nebyl nikdy prázdný. Už krátce po potopení Lucette se kolem nich začali objevovat žraloci. Přitahovaly je zbytky ryb i neustálý pohyb na hladině. Posádka je pravidelně vídala jen několik metrů od člunů.
Jednoho dne se jeden z větších žraloků pokusil zakousnout do nafukovacího záchranného člunu. Muži ho museli odehnat pádly a improvizovanými kopími. Nikdo si tehdy nedokázal představit, co by se stalo, kdyby se člun protrhl. Ve vodě plné žraloků by jejich šance na přežití byly minimální.
Ani počasí jim nepřálo. Vedra střídaly prudké lijáky a vysoké vlny, které oba čluny opakovaně zaplavovaly. Neustálá vlhkost způsobovala bolestivé opruzeniny a slaná voda rozežírala drobná poranění na rukou i nohou.
Nejtěžší byl boj s vlastní hlavou
Po několika týdnech už nebyl největším nepřítelem hlad ani žízeň, ale psychika. Každé ráno vypadalo stejně jako to předchozí. Kam až oko dohlédlo, byla jen voda. Čas ztrácel význam a naděje na záchranu se pomalu vytrácela.
Dougal Robertson si uvědomoval, že pokud dovolí posádce propadnout beznaději, jejich šance dramaticky klesnou. Proto každému přidělil konkrétní úkoly. Někdo měl na starosti lov ryb, jiný opravy člunů, další sledoval počasí nebo připravoval zásoby vody. Díky tomu měl každý pocit, že je stále potřebný. Po letech Robertson přiznal, že právě zachování denního režimu považoval za jeden z hlavních důvodů, proč se rodina psychicky nezhroutila.
Pomoc přišla po 38 dnech
Dne 23. července 1972, po osmatřiceti dnech na oceánu, se na obzoru konečně objevila loď. Šlo o japonskou rybářskou loď Toka Maru II, jejíž posádka si malých člunů všimla téměř náhodou. Když rybáři Robertsonovy vytáhli na palubu, byli všichni silně podvyživení, spálení sluncem a na pokraji sil. Přesto přežili všichni – Dougal, jeho žena Lyn, synové Douglas, Neil a Sandy i mladý Robin Williams.
Pozdější lékařská vyšetření ukázala, že většina z nich přišla o značnou část tělesné hmotnosti a trpěla těžkou dehydratací. Ve srovnání s jinými námořními katastrofami ale šlo téměř o zázrak – nikdo z posádky nezemřel.
Příběh, který obletěl svět
Po návratu do Británie se Dougal Robertson rozhodl celý příběh sepsat. V roce 1973 vydal knihu Survive the Savage Sea, která se okamžitě stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků. O několik let později vznikl také stejnojmenný televizní film.
Dodnes se vedou diskuse, proč kosatky na Lucette zaútočily. Podobné případy byly tehdy mimořádně vzácné a vědci dodnes nemají jednoznačné vysvětlení. Někteří lidé se domnívají, že si kosatky loď spletly s konkurentem při lovu, jiní mluví o obranném chování nebo prosté zvědavosti. Jisté je pouze to, že útok změnil život celé rodiny.
Příběh Robertsonových je v každém případě ukázkou mimořádné psychické odolnosti a promyšleného krizového řízení. Nebylo to štěstí samo o sobě, co jim zachránilo život. Rozhodující byla disciplína, schopnost zachovat klid a zkušenosti Dougalа Robertsona, který i v těch nejkritičtějších chvílích dokázal udržet rodinu pohromadě.
Časová osa události
- 27. ledna 1971 – Dougal Robertson s rodinou vyplouvá z anglického Falmouthu na plachetnici Lucette na plánovanou plavbu kolem světa.
- 1971–1972 – Rodina přeplouvá Atlantik, navštěvuje Karibik a proplouvá Panamským průplavem. Dcera Anne výpravu opouští, na palubu nastupuje mladý Angličan Robin Williams.
- 15. června 1972 – Přibližně 200 námořních mil západně od Galapág narazí do Lucette skupina kosatek. Loď se potápí a šestice uniká na nafukovacím záchranném člunu a malém laminátovém člunu Ednamair.
- Červen–červenec 1972 – Posádka přežívá díky dešťové vodě, létajícím rybám, dorádám, želvám a jejich krvi. Po asi 16 dnech se nafukovací záchranný člun začal rozpadat a přestal být bezpečný, takže celá šestice musela přesednout do malého pomocného člunu Ednamair, který byl dlouhý jen asi 3 metry..
- 23. července 1972 – Po 38 dnech na oceánu je zachraňuje japonská rybářská loď Toka Maru II.
- 1973 – Dougal Robertson vydává knihu Survive the Savage Sea, která se stává bestsellerem.
- 1992 – Vzniká televizní film Survive the Savage Sea podle Robertsonovy knihy.
- 2005 – Syn Douglas Robertson vydává knihu The Last Voyage of the Lucette, ve které doplňuje příběh o vlastní vzpomínky.
Zdroje:
film Souboj s oceánem
