Článek
Když se řekne Čeněk Šlégl (†70), většině diváků naskočí noblesní elegán s nezaměnitelným dikčním projevem a hláškou „Nuže dobře, vyřízeno k dennímu pořádku“. Jeho role hraběte Kocharowského ve filmu Když Burian prášil patří k legendám české filmové komedie. Za uhlazenou tváří filmového aristokrata se však skrýval příběh, který měl k lehkosti filmových grotesek hodně daleko.
Rozhodly prázdniny z strýce
Narodil se roku 1899 v Praze jako Vincenc Schlögel do česko-německé rodiny. Přestože měl namířeno na techniku a čekala se od něj spíš seriózní kariéra, rozhodla náhoda. A divadlo. Během prázdnin u strýce, který vedl divadelní společnost, poprvé zaskočil na jevišti. A bylo rozhodnuto. Studium šlo stranou, herectví zvítězilo.
Nejdřív prošel kočovnými soubory, později se stal oporou Divadla Vlasty Buriana, kde našel nejen profesní domov, ale i životní partnerku Helenu. Právě po Burianově boku se z něj stala jedna z nejvýraznějších vedlejších postav meziválečné kinematografie.
Šlégl nebyl typickým romantickým hrdinou. Jeho doménou byli sebevědomí továrníci, bonviváni, šlechtici nebo uhlazení manipulátoři, zkrátka postavy, kterým věřili diváci každé slovo. Zářil ve filmech jako To neznáte Hadimršku, Přednosta stanice, Katakomby nebo právě Když Burian prášil, kde jako hrabě Kocharowski vytvořil jednu ze svých nejikoničtějších rolí. Vedle herectví se věnoval i režii a scenáristice, ve druhé polovině 30. let patřil mezi mimořádně vytížené filmové tvůrce.
Protektorát a rozhodnutí, které ho zničilo
Pak přišla okupace a s ní chvíle, která změnila všechno. Šléglova dcera se zamilovala do Arnošta Weisse, muže židovského původu. V protektorátních poměrech to nebyla jen rodinná komplikace, ale potenciální rozsudek smrti. Do toho se herec dostal do hledáčku nacistů i kvůli svým dřívějším protinacistickým postojům. Ocital se pod tlakem ze všech stran.
A právě tehdy udělal rozhodnutí, které mu už veřejnost nikdy zcela neodpustila, když vstoupil do kolaborantského prostředí kolem hnutí Vlajka a účinkoval v nechvalně známém propagandistickém skeči Hvězdy nad Baltimore. „Dostatečně poučen o postupu okupantů a maje obavy z budoucna, nasadil jsem si masku. Ta však musela sedět dokonale, aby ani cípkem nebylo možno pod ni nahlédnout,“ říkal herec později.
Podle řady historiků i svědectví současníků šlo o krok motivovaný především snahou ochránit rodinu, nikoli ideologickým přesvědčením. Šlégr navíc později zašel ještě dál. Přítel jeho dcery byl zatčen, Blanka se pokusila o sebevraždu. A herec tak požádal o pomoc vysokého úředníka gestapa. Partner jeho dcery se tak mohl vrátit z Terezína, v roce 1941 se dokonce vzali. Když se pak Blance narodila dcera, nacisté měli další páky. Definitivně se stal tím zlým ve chvíli, kdy přijal nacistické vyznamenání za svoji práci.
Dcera i vnučka se odstěhovaly
Po osvobození nebyla nálada na nuance. Retribuční soud poslal Šlégla za kolaboraci na šest měsíců do těžkého žaláře, trest si odpykal v jáchymovských dolech. Současně dostal doživotní zákaz umělecké činnosti, jako jediný český herec v tak přísné podobě. Pro muže, jehož život stál na divadle a filmu, to byl definitivní konec. Z někdejší hvězdy prvorepublikového plátna se stal skladník. Aby uživil rodinu, přivydělával si prodejem ručně malovaných obrázků po hospodách na pražských periferiích.
Čeněk Šlégl zemřel v roce 1970 v podstatě zapomenutý. A také opuštění. Jeho manželka Helena zemřela už dříve. Vnučka Zuzana se v roce 1967 provdala do Rakouska a dcera Blanka za ni o rok později emigrovala. Čeněk Šlégl neměl nikoho, zůstal zcela sám, opuštěný, téměř bez peněz. Smutný konec muže, kterému kdysi patřil filmový svět.
